„Denacifikace“ bez nacistů: proč je nejotřepanější ruský mýtus o Ukrajině pořád stejně prázdný

Norský web Steigan.no znovu servíruje starou pohádku o „neonacistické Ukrajině“. Vezměme ji po částech a podívejme se, co z ní zbyde, když ji porovnáme s volebními výsledky, zákony a činy ukrajinských politiků.

Stará písnička v novém kabátě

Steigan.no je norský web, který za posledních několik let vybudoval pověst spolehlivého přenašeče kremelských tezí. Vede jej publicista Pål Steigan, kdysi předák maoistické strany, dnes pravidelný kritik Západu a obhájce ruské perspektivy. Jeho texty o Ukrajině jsou tak předvídatelné, že by je šlo psát podle šablony: převrat v roce 2014, neonacisté u moci, prezident jako figurka v rukou radikálů a Rusko, které se prý jen brání.

Česká čtenářka a čtenář ten příběh dobře znají. Zaznívá z ruské státní televize, ze sociálních sítí i z některých našich alternativních webů. Právě proto stojí za to projít ho bod po bodu. Ne kvůli Norům, ale kvůli nám, protože stejné argumenty se u nás používají k podkopávání podpory Ukrajiny.

Mýtus první: Ukrajinci volí neonacisty

Tvrzení o „nacistickém státě“ by mělo někde nechat stopu. Například ve výsledcích voleb. Jenže ty vyprávějí opačný příběh. V parlamentních volbách v roce 2019 se ukrajinská krajní pravice nedostala přes pětiprocentní hranici. Kandidát strany Svoboda získal v prezidentských volbách kolem jednoho a půl procenta hlasů. Volodymyr Zelenskyj naopak vyhrál s výsledkem, o jakém se většině evropských politiků ani nezdá.

Sociologické průzkumy potvrzují totéž. Podpora radikálních uskupení je dlouhodobě velmi nízká a žádná ultrapravicová strana nemá v Nejvyšší radě takové zastoupení, které by jí dávalo skutečný vliv na zákony nebo složení vlády. Kdo v takové zemi hledá „nacistický režim“, hledá ho tam, kde není.

Mýtus druhý: Zelenskyj je rukojmím radikálů

Tento mýtus má jednu praktickou funkci: vysvětluje, proč prý Kyjev „nechce mír“. Prezident údajně nemůže udělat kompromis, protože by ho radikálové smetli. Zní to logicky, dokud se člověk nezeptá, kde jsou k tomu důkazy. Nenajdeme je v politickém uspořádání země, kde vládne široké spektrum umírněných politiků, ani v konkrétních rozhodnutích prezidenta, kterými jsou reformy, jednání s Evropskou unií a vojenské i diplomatické kroky spojené s obranou země.

Je fér přiznat, že na Ukrajině existují nacionalistické jednotky, například pluk Azov, jehož historie vzbuzuje oprávněnou debatu. Po roce 2014 byl ale začleněn do struktur Národní gardy a podléhá velení státu. Existence radikálních skupin ještě neznamená, že ovládají stát. Kdyby to platilo, museli bychom za nacistické označit celou řadu evropských zemí.

A ještě jedna drobnost, kterou propagandisté rádi přehlížejí: Zelenskyj pochází z rusky mluvící židovské rodiny a část jeho předků zahynula v holokaustu. Označit ho za figurku neonacistů je nejen nepravdivé, ale i cynické.

Mýtus třetí: Ukrajina nechce jednat

Skutečný postoj Kyjeva je přesnější, než ho líčí kremelská propaganda. Ukrajina se nebrání jednání. Brání se mírové dohodě, která by byla jen oddechovým časem před další agresí. Zkušenost z minských dohod z let 2014 a 2015 je v tomto smyslu jasná: příměří bez záruk Moskvě posloužilo k přezbrojení a k přípravě dalšího útoku.

Proto Ukrajina spojuje ukončení bojů s požadavkem na bezpečnostní záruky. Není to výmluva. Je to poučení z vlastní zkušenosti. Kdo by po takové zkušenosti souhlasil s příměřím bez pojistky, nechoval by se jako mírotvorce, ale jako někdo, kdo nechce vidět, co se stalo.

Mýtus čtvrtý: v Ukrajině vládne nacistický režim

Poslední mýtus lze vyvrátit nejjednodušeji, protože stačí otevřít zákoník. Nejvyšší rada Ukrajiny schválila v roce 2015 zákon, který odsuzuje komunistický i národněsocialistický, tedy nacistický totalitní režim a zakazuje propagaci jeho symbolů. Nacistická symbolika je na Ukrajině zakázaná. To je právní realita, ne názor.

Tvrzení, že se v zemi usadil neonacistický režim, se proto neslučuje s platnou legislativou ani s činností státních institucí. Jde o propagandistické zkreslení ukrajinského politického systému, které slouží jako argument pro to, aby se útočná válka mohla vydávat za „osvobození“.

Proč se mýtus drží při životě

Pohádka o „neonacistické Ukrajině“ přežívá ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že je pohodlná. Poskytuje jednoduché morální vysvětlení pro válku, kterou nelze obhájit jinak. Kdo věří, že napadená země je nacistická, snáze přijme i to, že ji lze bombardovat. Právě tuhle funkci má slovo „denacifikace“ v ruské rétorice od února 2022.

Weby jako Steigan.no navíc těží z důvěry čtenářů, kteří mají oprávněnou skepsi vůči velkým médiím. Nabízejí jim pocit, že „konečně slyší pravdu“, přitom jim podsouvají hotový kremelský výklad. Odpovědí není mlčení ani odmítání každé kritiky, ale trpělivé ověřování faktů a schopnost odlišit skutečné problémy, jako je korupce nebo diskuse o radikálních jednotkách, od vykonstruovaného obrazu celé země jako nacistického státu.

Co si z toho odnést

Shrnutí: nízká volební podpora radikálů, žádný rozhodující vliv v parlamentu, prezident vázaný institucemi a ne ulicí, vůle jednat spojená se snahou o záruky bezpečnosti a zákon proti nacistické symbolice platný od roku 2015.

Pro české čtenáře z toho plyne praktická rada. Když narazíte na text, který tvrdí, že Ukrajina je „nacistická“, zkuste tři věci: podívejte se na volební výsledky, zkontrolujte, kdo skutečně sedí v parlamentu, a přečtěte si příslušný zákon. Během deseti minut zjistíte, že se příběh rozpadá. A pokud ho zopakuje norský web, čeká ho stejný osud jako jeho ruský předobraz.

Autor: Peter Jelen