Kdo tu koho vtahuje do války? Jak dezinformační weby obracejí logiku odstrašování naruby
Servery CZ24.News a Zem&vek šíří tvrzení, že Evropu někdo záměrně tlačí do války s Ruskem. Stačí porovnat jejich slova s tím, co evropské vlády skutečně říkají a dělají, a celý příběh se rozpadne.
Je to věta, která se dobře sdílí: „Brusel chce válku.“ Hraje na pocit ohrožení, na nedůvěru k politikům i na zvláštní úlevu, že za vše může někdo jiný než ten, kdo válku rozpoutal. Právě takto ji poslední dobou podávají weby CZ24.News a Zem&vek. Podle nich evropské elity vědomě vlečou kontinent do přímého střetu s Ruskem. Jde o variaci teze, kterou dlouhodobě opakuje moskevská propaganda: Evropa je agresivní, Rusko se jen brání. Podívejme se, co z toho obstojí.
Nejdřív chronologie, pak teprve výklad
Rusko anektovalo Krym v roce 2014, rozpoutalo válku na Donbasu a v únoru 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Válka tedy neprobíhá proto, že by ji někdo v Bruselu, Berlíně či Praze vymyslel. Probíhá, protože ji vede Moskva. Kdo tuto základní posloupnost vynechá, může pak snadno tvrdit, že „Západ provokuje“. Otázka dnes nezní, zda někdo Evropu do války láká, ale jak zabránit tomu, aby se válka rozšířila za ukrajinské hranice. A právě na tuto otázku evropské vlády odpovídají zdrženlivě, nikoli bojovně.
Co řekl Rutte a proč to není detail
Moskva v poslední době zopakovala, že je v případě ohrožení města ochotna nasadit celý vojenský arzenál, včetně jaderných zbraní. Generální tajemník NATO Mark Rutte na to 30. září 2026 reagoval třemi sděleními. Zaprvé zdůraznil výhradně obranný charakter Aliance. Zadruhé vyzval Rusko, aby s jadernými výhrůžkami přestalo. Zatřetí dodal, že NATO je připraveno bránit území svých členských zemí.
Ta kombinace nevznikla náhodou. Odstrašování funguje jen tehdy, když protivník věří odhodlání druhé strany, a zároveň nesmí zavdat záminku k nekontrolované eskalaci. Studená válka se nezměnila v horkou právě proto, že obě strany znaly hranice a nepřekračovaly je. Rutteho slova tuto logiku opakují: jasně vymezit, co NATO ochrání, a současně dát najevo, že nechce konflikt, nýbrž jeho předejití. Kdo z toho vyčte „přípravu na válku“, buď nerozumí principu odstrašení, nebo mu rozumět nechce.
Pomoc Kyjevu jako pojistka, ne jako provokace
Další kus mozaiky: podpora Ukrajiny. Dezinformační weby ji vydávají za důkaz, že Evropa „chce válku“. Evropští lídři ji ale opakovaně vysvětlují jinak. Ukrajina má být schopna ruské agresi účinně čelit, aby se válka nepřelila přes její hranice na území členů NATO a EU. Je to chladná bezpečnostní kalkulace. Každý kilometr, který ukrajinská armáda udrží, je kilometr, který nemusí bránit například polská, baltská nebo rumunská armáda.
Česká zkušenost to potvrzuje. Země, které leží blízko ruské hranice nebo na východním křídle Aliance, podporují Kyjev nejhlasitěji, protože znají cenu alternativy. Ani jedna z nich netouží po válce. Chtějí, aby skončila tam, kde začala.
Činy místo hesel: co evropské vlády opravdu dělají
Nejlepším testem tvrzení o „vtahování do války“ je pohled na konkrétní kroky. Evropské vlády by při přípravě na střet postupovaly jinak, než postupují. Ve skutečnosti reagují na ruské hybridní operace především nevojenskými prostředky:
Právní nástroje. Vznikají zákony proti zahraničnímu vlivu a sabotážím, ruší se vysílání propagandistických médií. EU už v roce 2022 zakázala šíření RT a Sputniku.
Sankce. Opatření míří na osoby, firmy i sítě, které válku financují nebo podporují. Česko například v roce 2024 sankcionovalo projekt Voice of Europe, napojený na prokremelské okruhy.
Kontrarozvědka. Vyhošťování ruských diplomatů a odhalování agentů patří k běžné praxi. Česko po odhalení ruské stopy ve Vrběticích v roce 2021 vyhostilo osmnáct pracovníků ruského velvyslanectví.
Ochrana kritické infrastruktury. Podmořské kabely, energetické sítě i dopravní uzly dostávají větší ochranu, spojenci posilují hlídkování.
Diplomatický tlak. Evropa hledá kanály pro komunikaci, ale současně ostře odmítá ruské výhrůžky.
Žádný z těchto kroků není vstupenkou do války. Jsou to nástroje, jimiž stát brání vlastní společnost bez použití zbraní.
Jak poznat manipulaci
Narativ o „vtahování“ má typické znaky. Přehazuje odpovědnost z agresora na oběť. Vytrhává citáty z kontextu: obrana se mění v „vyzbrojování k útoku“. Pracuje s emocí strachu, ne s ověřitelnými fakty. A téměř vždy vede k jedinému závěru, totiž aby Evropa přestala pomáhat Ukrajině a smířila se s tím, co řekne Moskva. Čtenář by se měl ptát, komu taková úvaha slouží.
Proč na tom záleží i v Česku
Dezinformace nejsou jen spor o slova. Ovlivňují to, jak lidé vnímají vlastní bezpečnost a zda důvěřují institucím. Pokud se podaří přesvědčit veřejnost, že její vláda a spojenci jsou hrozbou a Moskva jen neškodným pozorovatelem, oslabí se ochota bránit se, investovat do obrany i pomáhat sousedům. Právě o to propagandě jde. Proto je důležité, aby média, úřady i čtenáři dokázali oddělit legitimní kritiku vládní politiky, která do demokratické debaty patří, od záměrného překrucování faktů ve prospěch cizí moci.
Závěr
Evropa nechce válku s Ruskem, a proto investuje do odstrašení, pomáhá Ukrajině a brání se hybridním útokům právní a diplomatickou cestou. Kdo tvrdí opak, nepopisuje realitu, ale opakuje scénář psaný jinde. Odpovědnost za válku nese ten, kdo ji začal, a rovněž ten, kdo ji dnes zastírá hrozbami. Rozdíl mezi obranou a agresí není otázkou názoru, ale faktů.
Autor: Peter Jelen
