Díra v sankční zdi: Washington otevřel Lukašenkovi cestu k dílům Boeingu

Americké ministerstvo obchodu umožnilo běloruské státní aerolinii Belavia znovu čerpat licencované náhradní díly. Washington to prezentuje jako odměnu za propuštění politických vězňů. V Evropě ale sílí obava, že vznikla trhlina, kterou využije Moskva.

Co se vlastně stalo

Na začátku září 2025 oznámil Washington, že zmírňuje omezení vůči Belavii. Předcházela tomu dohoda, v jejímž rámci Minsk propustil 52 politických vězňů. Americký úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC) vydal pro aerolinii generální licenci a ministerstvo obchodu následně otevřelo cestu k vývozu dílů potřebných k provozu a údržbě flotily. Podle dostupných údajů čítá šestnáct letadel, z toho devět Boeingů. Úřad navíc poslal vedení společnosti dopis s podmínkami, mimo jiné se zákazem letů do Ruska a do několika dalších sankcionovaných destinací. Boeing zatím nenaznačil, zda spolupráci s běloruským dopravcem obnoví.

Na první pohled jde o úzce vymezený krok: oprava stárnoucích letadel, bezpečnost cestujících, výměna za lidské životy a svobodu. Právě tato logika však zakrývá podstatu problému. Belavia není běžná letecká společnost. Je to státní podnik režimu, který od roku 2020 potlačuje vlastní občany a od roku 2022 poskytuje Rusku území pro válku proti Ukrajině.

Podmínky na papíře, realita ve vzduchu

Zákaz letů do Ruska zní dobře, jenže jeho vymahatelnost je sporná. Politico upozornilo, že Belavia jen několik dní po americkém rozhodnutí oznámila poloviční slevu na lety do Petrohradu. Signál je jasný: Minsk si podmínky čte po svém a Washington má jen omezené páky, jak je prosadit.

Ještě podstatnější je druhé riziko. Ruské aerolinie se po více než třech letech sankcí potýkají s nedostatkem komponentů. Experti proto varují, že americké díly zaslané do Běloruska mohou snadno skončit u ruských dopravců. Mechanismus je jednoduchý: ruská firma objedná díl přes běloruského prostředníka a Minsk ho zaúčtuje jako opravu vlastního letadla. Že to není teoretická hrozba, ukazují čísla. Mezi únorem 2022 a zářím 2024 se do Ruska i přes sankce dostaly díly Boeingu a Airbusu za zhruba 1,17 miliardy dolarů a Moskvě v tom pomáhalo více než 360 firem po celém světě. Běloruský režim by byl pro tuto síť dalším, a navíc legálně vypadajícím, uzlem.

Trhlina v jednotě Západu

Evropská unie zakázala Belavii přelety i přistání od roku 2021, poté co režim donutil k přistání v Minsku letadlo Ryanairu kvůli zatčení opozičního novináře Ramana Prataseviče. Tyto sankce platí dál. Vzniká tak situace, kdy americká administrativa uvolňuje to, co Evropa drží uzavřené. Podle Politica se už v evropských kruzích spekuluje, zda by členské státy neměly blokovat tranzit amerických dílů přes své území do Běloruska.

Je to paradox, který by před pár lety nikoho nenapadl: evropské celní a dopravní orgány by musely hlídat, aby se důsledky rozhodnutí hlavního spojence nedostaly k nepříteli. Sankční režim přitom funguje jen tehdy, když ho drží společně všichni, kdo kontrolují klíčové technologie. Jakmile jeden z hráčů vystoupí z řady, ostatní nesou náklady navíc a Moskva dostane příležitost testovat slabá místa.

Nebezpečný precedens

Širší otázka se týká samotného principu. Sankce mají smysl, pokud se jejich zmírnění stává důsledkem změny chování, nikoli výsledkem vyjednávání. Propuštění 52 vězňů je pro dotčené lidi a jejich rodiny obrovská úleva a nikdo soudný to nebude zlehčovat. Jenže v běloruských věznicích zůstávají stovky dalších politických vězňů a represe pokračují. Režim ví, že lidé fungují jako směnná mince: lze je zatknout, a když je potřeba, propustit výměnou za ekonomický zisk.

Pokud se ukáže, že rychlý hospodářský přínos lze získat bez ukončení represí a bez změny hybridní politiky, vznikne precedens. Autoritářské režimy z něj vyvodí prostý závěr: ústupek ze strany Západu se dá koupit politickým obchodem. A sankce, které měly odrazovat, začnou být vnímány jako vyjednávací karta, o níž se smlouvá, nikoli jako důsledek vlastního jednání.

Migranti, provokace a spojenectví s Moskvou

Posílení státních podniků nijak nesnižuje bezpečnostní hrozby, které Minsk vůči Evropě vytváří. Organizované převážení migrantů k hranicím Polska, Litvy a Lotyšska, provokace na hranicích i koordinace s Moskvou jsou realitou posledních let. Bez přesvědčivé změny politiky režimu se dá očekávat, že rozvolnění sankcí posílí jeho schopnost pokračovat v konfrontačním kurzu.

Evropské státy tak budou nuceny vynakládat další prostředky na ostrahu hranic, kontrolu vzdušného prostoru a odolnost kritické infrastruktury. Zjednodušeně řečeno: finanční výhoda plyne Minsku, účet za následky platí východní křídlo NATO a Evropské unie.

Co z toho plyne pro Prahu a Brusel

Česko patří mezi země, které se dlouhodobě hlásí k tvrdému kurzu vůči Moskvě i Minsku. Právě proto by mělo v unijních orgánech otevřeně pojmenovat rizika amerického kroku a prosazovat tři věci: důsledné sledování toho, kam americké díly skutečně putují, sjednocený evropský postoj k případnému tranzitu a jasnou podmínku, že další uvolnění přijde až po prokazatelném ukončení represí a hybridních operací, nikoli po dalším gestu.

Spojenectví se zásadním partnerem nemůže znamenat mlčení. Pokud sankce mají zůstat nástrojem odstrašení, nesmí se z nich stát zboží, s nímž se obchoduje u jednacího stolu.

Autor: Peter Jelen