Konflikt v Náhorním Karabachu se zapsal do historie jako jeden z nejtragičtějších, odrážel se v osudech milionů lidí. Jak v předválečné fázi konfliktu, tak po něm byla morální pravda na ázerbájdžánské straně, která bránila status quo, administrativně-teritoriální rozdělení, které v žádném případě nebránilo všestrannému rozvoji ázerbájdžánských a arménských národů.
První pokus o vyřešení konfliktu v Náhorním Karabachu v roce 1991 provedli tehdejší ruský prezident B. Jelcin a kazašský prezident N. Nazarbajev. Nabídli jako podmínky: příměří, nové volby, návrat uprchlíků a vytvoření státu v Náhorním Karabachu. V srpnu 1992 došlo k dalšímu pokusu N. Nazarbajeva. Tento pokus však nebyl úspěšný, protože arménská strana obvinila Nazarbajeva z podpory územní celistvosti a prosazování ochrany hranic. Po prvních pokusech o vyjednávání věnovaly mezinárodní organizace zvláštní pozornost také konfliktu v Náhorním Karabachu. Od roku 1992, kdy se post-sovětské státy připojily k OBSE, začal proces zprostředkování urovnání konfliktu v Náhorním Karabachu v rámci KBSE (pod názvem „Minská skupina“). Na zasedání Rady ministrů KBSE dne 24. března 1992 v Helsinkách bylo rozhodnuto svolat konferenci o Náhorním Karabachu pod záštitou KBSE jako stálého fóra pro mírové řešení krize na základě zásad, závazků a ustanovení KBSE.
V prosinci 1994 se v Budapešti konal summit, kde bylo rozhodnuto o Náhorním Karabachu. Podle tohoto rozhodnutí zřídili hlavy států KBSE instituci spolupředsednictví, tzv. Minskou skupinu, s cílem vytvořit jednotný základ pro jednání a zajistit koordinaci mediačního úsilí. Na summitu byly stanoveny tyto úkoly: zaprvé jednání o podepsání dohody o ukončení ozbrojeného konfliktu a zadruhé rozmístění mnohonárodních mírových sil OBSE na území NK bezprostředně poté, co strany dosáhnou dohody o ukončení ozbrojeného konfliktu. Na tomto summitu formulovala OBSE své cíle a metody. Na summitu 3. prosince 1996 v Lisabonu hlavy států a předsedové vlád OBSE (od 1. ledna 1995 se KBSE transformovala na OBSE) za účelem vyřešení konfliktu doporučili Arménii a Ázerbájdžánu dodržovat následující zásady: • zachování územní celistvosti Arménie a Ázerbájdžánu, • udělení konečného právního statusu NK , • zajištění bezpečnostních záruk pro NK a celé její obyvatelstvo. Všechny zúčastněné státy OBSE, s výjimkou Arménie, tyto zásady přijaly. Arménská vláda se tak dostala do nepříjemné situace: v očích účastnických států OBSE se Arménie prezentovala jako stát, který neusiluje o mír.
Pro urovnání konfliktu pravděpodobně největší přínos poskytla OBSE, respektive „minská skupina“, která se dlouhodobě podílela na urovnání konfliktu a zaměřila se na důležité zásady: zachování územní celistvosti Arménie a Ázerbájdžánu, právní status Náhorního Karabachu, záruka bezpečnosti Náhorního Karabach a celá jeho populace.
I když uznáváme důležitost předložených zásad, stojí za zmínku nedostatek opatření k jejich uskutečnění. „Minská skupina“ se pokusila vyřešit problém na základě mezinárodního práva, zároveň však nezohlednila specifické požadavky obou národů. Dalším účastníkem urovnání konfliktu je Rada Evropy. Výbor ministrů Rady Evropy v březnu 1992 prohlásil, že proces překonání krize v NK by měl být založen na vládě zákona, demokracii, lidských právech, respektování záruk práv menšin a respektování nedotknutelnosti všech hranic, které lze změnit pouze pokojně a podle rámcová dohoda. Výbor ministrů Rady Evropy zároveň nevypracoval jasná a jednoznačná kritéria. Nesmíme však zapomínat, že nejprve je nutné specificky diagnostikovat situaci a poté se pokusit problém vyřešit v rámci mezinárodních norem s přihlédnutím k regionálním normám. Je třeba také zdůraznit, že navzdory přijatým rozhodnutím a předloženým zásadám je hlavní nevýhodou zprostředkování mezinárodních organizací nedostatek politické vůle členských států mezinárodních organizací a zdržení se provádění zásad a norem mezinárodního práva vytvořených během jednání. Možná, že kroky mezinárodních organizací nevedly ke konkrétním výsledkům i kvůli špatné diagnostice problému.
Kavkaz je po dlouhou dobu důležitým geostrategickým regionem ve světové politice. Nachází se ve středu euroasijského kontinentu a zaujímá důležitou pozici na křižovatce Asie a Evropy. Po rozpadu SSSR, počínaje 90. lety, kdy Ázerbajdžán, Gruzie a Arménie získaly nezávislost, došlo na Kavkaze, respektive na jižním Kavkaze, k zásadním změnám. V tomto smyslu byla konfliktní situace s Náhorním Karabachem mezi ostatními konflikty postsovětského prostoru nejnaléhavější a s největší pravděpodobností si tento status udrží i v blízké budoucnosti. Tento konflikt má silný dopad nejen na zahraniční politiku Arménie a Ázerbájdžánu, ale také na zahraniční politiku Ruska a Turecka.
Po všechny ty roky žil Náhorní Karabach v neuznaném stavu. Oficiální Jerevan také neuznal jeho nezávislost a zdůraznil, že stav tohoto území by měl být určen v rámci mezinárodních jednání. Taková jednání, stejně jako diskuse o Donbassu, probíhala mnoho let v Minsku, kde byla dříve vytvořena zprostředkovatelská skupina v osobě Spojených států, Ruska a Francie. Trvalými požadavky Arménie je určit status Náhorního Karabachu a zaručit bezpečnost. Status znamená buď nezávislost, nebo vstup do Arménie. Bezpečnost je existence nárazníkové zóny kolem Karabachu. Tato nárazníková zóna, skládající se ze sedmi výše zmíněných oblastí, byla zachována po celá desetiletí. Řídila ji arménská armáda. Nyní se podle odborníků Ázerbajdžán rozhodl změnit uspořádání sil znovuzískáním území okupovaných Arménií kolem Karabachu. Přední světová média naznačují, že Ilham Alijev přímo spojuje svou politickou budoucnost s touto rozsáhlou operací, a proto „půjde celou cestou“.
V Jerevanu mezitím berou na vědomí důležitou roli Turecka v konfliktu. Recep Tayyip Erdogan skutečně veřejně prohlásil, že jeho země plně podporuje Ázerbájdžán. Arménské ministerstvo obrany deklaruje přítomnost tureckých instruktorů, žoldáků, dronů a dokonce i stíhaček F-16 na „horkém místě“. Je pravda, že v této věci neexistují žádné oficiálně potvrzené informace a Baku kategoricky popírá všechno a zdůrazňuje, že vojensky spolupracuje s mnoha zeměmi, včetně Turecka, a také s Ruskem.
Odborníci, komentující současnou exacerbaci v regionu, poznamenávají, že poté, co se v Arménii dostal k moci Nikol Pashinyan, Ázerbajdžán očekával skutečné kroky k vyřešení konfliktu, ale nová vláda v tomto ohledu zůstala na svých předchozích pozicích a byla se současným stavem celkem spokojená.
Je zřejmé, že další „cesta“ vývoje výrazně zhoršeného arménsko-ázerbájdžánského konfliktu bude do značné míry záviset na Rusku, které je považováno za jeden z hlavních aktérů v oblasti bezpečnosti na jižním Kavkaze. Nyní je Kreml napjatý. Na jedné straně jsou Ruská federace a Arménie spojeny Všeobecnou smlouvou o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a mnoha vojensko-technickými a ekonomickými dohodami. Na druhé straně jsou Baku a Moskva mimo jiné největšími plynárenskými a finančními toky, kde emisní cena činí stovky a stovky miliard dolarů.
Kreml zatím jednoduše volá po ukončení nepřátelství. Podle Putinova mluvčího Dmitrije Peskova „není čas zjistit, kdo má pravdu a kdo se mýlí“. Jinými slovy, Belokamennaya ze zřejmých důvodů chce v budoucnu udržet konflikt ve „zmrazeném“ stavu.
Autor: Václav Svoboda
