irozhlas.czPraze zatím nehrozí, že by se opakovala situace z druhé poloviny 80. let minulého století, kdy kvůli rozsáhlé chřipkové epidemii krematoria nestíhala spalovat mrtvé. I když covid-19 vedl k nárůstu počtu žehů a zhruba 25 procent zpopelňovaných podlehlo právě této nemoci, krematoria ve Strašnicích i v Motole mají zatím dostatečnou rezervu, řekl ČTK Julius Mlčoch, dlouholetý ředitel pražského pohřebního ústavu, který je nyní součástí Správy pražských hřbitovů. Problém by však podle něj mohlo způsobit, pokud by se infekce rozšířila mezi zaměstnanci, kteří obsluhují pece. Není za ně totiž náhrada.
„Během velké chřipkové epidemie z přelomu let 1985 a 1986 umíralo více lidí, než stačila krematoria zpopelnit. Tehdy se jelo na tři směny. Rakve se hromadily na dvoře a až postupně – trvalo to třeba týden, 14 dní – to spalovali,“ vzpomíná Mlčoch na to, co mu o kritické situaci vyprávěli jeho předchůdci. „Od konce 80. let se tady nikdy nevyskytlo něco, co bychom nezvládli,“ říká muž, který pohřební ústav vedl v letech 1993 až 2019 a stále v něm vypomáhá.
Pokud se znovu dramaticky nezhorší zdravotní situace, neměla by být pražská krematoria přetížená ani při současné vlně covidu-19. Krematorium ve Strašnicích, kde se pracuje ve dvou osmihodinových směnách, od Nového roku spaluje v průměru kolem 26 mrtvých za pracovní den, krematorium v Motole, kde je každý den jedna dvanáctihodinová směna, jich spaluje dalších asi 18.
Kdyby se situace vyhrotila, mohou obě krematoria v nepřetržitém třísměnném provozu spálit více než dvojnásobek nynějšího počtu. „Běžná kremace trvá kolem 70 minut. Kapacita kremačního zařízení je tak přibližně sedm těl za osm hodin,“ vysvětluje Mlčoch. Počítačem řízený proces není podle něj možné urychlit. Ve Strašnicích i v Motole je nyní po dvou kremačních zařízeních. Maximálně by tedy obě krematoria zvládla přibližně 84 žehů denně. Navíc by v případě potřeby mohla fungovat i o víkendu.
Takovéto počty ale předpokládají, že bude neustále dostatek zaměstnanců pro obsluhu zařízení. „Problém by však byl, kdyby onemocněli,“ říká Mlčoch. Spalovači mrtvol totiž musí složit zkoušky z obsluhy jak plynového, tak i kremačního zařízení. Kdo je nemá, nemůže takovou práci vykonávat. Ve Strašnicích se teď střídají čtyři kremační pracovníci, v Motole tři. Na případný záskok je jich k dispozici jen pár.
Aby se minimalizovala pravděpodobnost, že se muži obsluhující kremační zařízení nakazí vzájemně, vůbec se teď v práci nepotkávají. „Ten, kdo končí službu, založí do zařízení rakev, zapíše to a odejde. Po pár desítkách minut přijde jeho kolega, který pak tu kremaci dokončí,“ popisuje Mlčoch. Že žijí v době rozsáhlé epidemie, poznají zaměstnanci krematoria také na tom, že na zhruba každé čtvrté rakvi je připevněn papír s poznámkou: „Zákaz otevření rakve. Covid.“
Jinak je ale práce obsluhy prakticky stejná jako vždy. Rakve s těly do prostoru kremačních pecí ve sníženém přízemí strašnického krematoria dopraví buď výtah od obřadních síní, nebo je tam dovezou na vozíčcích z nedaleké chladící místnosti. Obsluha je pak za pomoci takzvaného zavážecího zařízení nadzvedává a umísťuje do zhruba čtyři metry dlouhé a 2,4 metru vysoké pece.
Samotná kremace při teplotě 950 až 1000 stupňů trvá přes hodinu, pokud tělo není výrazně nadrozměrné. Její průběh může obsluha sledovat malým čtvercovým vhledem do pece. „Obsluha sleduje také čas, a teprve když je vše prohořelé, ukončí kremaci,“ popisuje Mlčoch. Zpopelněné ostatky potom zhruba 20 minut chladnou, než je zaměstnanci umístí do kremulátoru, což je zařízení, které vzdáleně připomíná pračku. V něm několik kamenných koulí rozdrtí kosti na jemný prach. Na závěr přibližně 4,5 litru prachu, který z těl zbude, pojme černá urna. Každá má své ve zlatavé barvě vyvedené číselné označení.
Ve strašnickém krematoriu se v těchto dnech používají urny s číslem kolem 753.740. Šestice číslic přitom není zvolena náhodně. Ukazuje, kolik se zde od otevření krematoria v roce 1932 už celkem spálilo těl.
Autor: ČTK
