Od ministerstva je to lajdáctví, říká soudce, který „zrušil“ respirátory

seznamzpravy.cz/

Soudce Nejvyššího správního soudu Petr Mikeš vysvětlil, proč justice opakovaně ruší vládní opatření proti covidu.

Už v pátek Ministerstvo zdravotnictví oznámí, jak naloží s akutním úkolem od Nejvyššího správního soudu. Jeho soudci opakovaně ruší vládní protiepidemická opatření. Naposledy v úterý zpochybnili povinné nošení respirátorů v dopravě či obchodech.

Justice vládním činitelům vyčítá, že své kroky dostatečně nevysvětlují. „Tato praxe opravdu nemůže pokračovat,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy soudce Nejvyššího správního soudu Petr Mikeš. Právě jeho senát v úterý opatření zrušil, i když s třídenní lhůtou pro nápravu.

Neříkáte si i s kolegy z dalších soudních senátů, že zástupci vlády a jejich úředníci nečtou rozsudky Nejvyššího správního soudu?

Přesně to mě napadlo v okamžiku, kdy jsem dostal na stůl toto opatření. Četl jsem si je, abych navazoval na kolegy soudce, kteří posuzovali předchozí opatření upravující ochranu dýchacích cest. Jasně jsme ministerstvu oznámili, že má zhodnotit pozitiva a negativa opatření a ohledně negativ nestačí jen odkázat jednou větou na studii, která zkoumá nošení látkových nebo chirurgických roušek, ačkoliv je opatření zejména o nošení respirátorů.

A pak zase vidím tu samou větu a zase tu jednu studii. Ministerstvo už mělo měsíc na reakci. Zpočátku jsem kritizování ministerstva nebral jako zcela férové. Zaváděli nová opatření a nevěděli, jak budou soudy reagovat. Teď už jsme v jiné situaci. Ministerstvo mělo jeden rozsudek víc než měsíc k dispozici a druhý minimálně dva týdny před vydáním stávajícího opatření. Zůstaly tam stejné chyby.

Jak si to vysvětlujete, je to ignorace práva?

Působí to na mě spíše jako nějaký amatérismus ze strany těch úředníků. Chápu, že ministerstvo polemizuje s některými našimi rozhodnutími, třeba ohledně protilátek. (Podle rozhodnutí NSS z konce června ministerstvo diskriminovalo lidi, kteří se chtěli prokazovat testy na protilátky proti covidu – pozn. red)

Ale v případě respirátorů si to stačilo odpracovat. Podívat se na rozsudek a říct si: Soudu chybí tyto náležitosti. Uvedu příklad. Upozornili jsme na nefunkční webový odkaz na studii, z níž ministerstvo vychází. Nedá se vlastně zkontrolovat, o čem studie je. Zůstal nefunkční i v další verzi nařízení. Svědčí to za mě o nedůslednosti, nedbalosti či lajdáctví toho, kdo opatření připravuje. Nepřijde mně, že jde o nějaké v tomto případě úmyslné nerespektování předchozích rozhodnutí.

Podle rozsudku je až zarážející, že ministerstvo nepřistoupilo k vypracování nového nařízení, které respektuje pandemický zákon. Uvedli jste, že vláda prý recykluje odůvodnění, která soud opakovaně označil za nedostatečná. Nedostává právní stát lidově řečeno na frak?

Vypadá to tak. Skutečně je to pro mě celkem nepochopitelné. Senáty už řešily více opatření. V prvním rozsudku, ve kterém jsme prohlásili opatření ministerstva o povinnostech pozitivně testovaných zaměstnanců za nezákonné, jsme se velmi podrobně zabývali historií přijetí pandemického zákona. Poukazovali jsme na to, proč je odůvodnění tak důležité. Že to není skutečně jenom nějaké bazírování na formální náležitosti zákona, ale má hluboký smysl.

Ministerstvo totiž nutí, aby se nad obsahem opatření zamyslelo již při jeho přípravě. Často od něj zaznívá, že soud zasahuje do odborných záležitostí, což mu nepřísluší. Ale za mě by to neobstálo ani z pohledu zásad vědecké práce. Ta je přece o tom, že moje závěry nejsou nezpochybnitelná pravda, ale mám jasně ozdrojované, jakým způsobem jsem k faktickým tvrzením došel. Mám je doložená jasnými důkazy. Je provedena oponentura mých závěrů a hledám i možná negativa mnou navrženého řešení. I z tohoto pohledu jsou vládní nařízení nepřezkoumatelná. Je to shodný požadavek právní, stejně jako vědecký.

Pandemický zákon vznikl právě kvůli tomu, aby markantní opatření zasahující do základních práv jednotlivců pečlivě vysvětloval. A měl pomoci čelit epidemii i bez nouzového stavu. Na tohle upozorňujete?

Určitě. Situace se skutečně změnila, je potřeba opatření pečlivě odůvodňovat a zvažovat. V okamžiku, kdy převáží pozitiva, tak je to v pořádku a prostě můžete jít touto cestou. Samozřejmě ministerstvo má relativně velkou míru diskrece, kdy může říct: Tady si nejsme jisti, ale raději volíme opatrnější cestu. To je prostě v pořádku a už rozhodně nepřísluší soudu, aby do toho více zasahoval.

Jenže ministerstvo – typicky nyní u respirátorů – říká jen jejich pozitiva. Ale nedalo na misku vah tu druhou část. Když nezmíním žádná negativa nošení respirátorů, nemůžu provést ani jejich vážení. Samozřejmě se to nabízí u lidí, jako je navrhovatel, kteří mají dýchací obtíže. Mělo by se provést zhodnocení a říct: Je nezbytně nutné u všech těchto případů trvat na tom, že i tyto osoby musí nosit respirátory? Nevylučuji, že to ministerstvo odůvodní. Nechci předjímat, ale doposud to neprovedlo.

Ministerstvo ale tvrdilo, že by pak opatření nedodržovala velká skupina lidí. Není to pádný argument?

Ministerstvo tuto argumentaci použilo až v řízení před soudem, vůbec není obsažená v původním nařízení. A ministerstvo si částečně odporuje. Ve vyjádření se odkazovalo na americkou instituci CDC, která se zabývá infekčními chorobami. Říkalo: Pokud někdo má skutečně velké dýchací obtíže, má to konzultovat se svým lékařem a poradit se, co dál. Ale už nedodalo, co se stane, když lékař potvrdí, že skutečně převažují negativa nošení nějaké roušky nebo respirátoru.

Ministerstvo bylo samo v rozporu. Chápu jejich obavy z toho, co by mohlo nastat. Ale my jsme ani neměli příležitost toto posuzovat. Navíc lze poukázat na to, že to, že jsou zdravotní výjimky z určitých zákonných povinností, není až tak nic neobvyklého.

Můžete uvést příklad?

Třeba poutání se v autě. Tam jsou prostě určité situace, kdy právě na základě lékařského potvrzení nemusí být osoba připoutaná. Nevím o tom, že by se to hromadně zneužívalo a vláda by říkala, že se to nedá hlídat a každý bude jezdit bez pásů. Takže to není úplně neobvyklá situace, kdy se konkrétní osoba prokáže lékařským potvrzením, že se na ni ta zákonná povinnost z nějakého důvodu nevztahuje.

Ani ministerstvo, stejně jako soud, nemá být ve slonovinové věži, ze které nevidí problémy běžných občanů. Obecně známá negativa musí zohlednit. Nechceme domýšlení všech možných negativ, ale těch zjevných a celkem snadno předvídatelných. Proto se ministerstvo nemůže tvářit tak, že je vůbec nenapadlo, že by to tam mělo být. Je také třeba dodat i stanoviska a podklady k negativům a teprve potom pokračovat dále.

Když to shrnu, soud a priori není proti preventivnímu nošení respirátorů, jen má vláda víc zvažovat plusy a minusy takového nařízení. Je to tak?

To byla naše hlavní výhrada. Jenže soud nemá možnost sám doplňovat nějaké výjimky. Může dělat jen, co mu zákon umožňuje. Nemůžeme dovytvářet nařízení. Nezbývá nic jiného než tedy dané opatření zrušit jako celek, protože nám zákon v této situaci prostě jinou možnost nedává.

Soud rozhodně neřekl, že roušky a respirátory nejsou přípustné. Kdyby to tak bylo, ani nedává smysl, abychom ministerstvu dávali časový prostor na zjednání nápravy. Naopak předpokládáme, že ministerstvo ve lhůtě, kterou jsme mu dali, vydá nové opatření a bude se zabývat podrobněji právě typickými situacemi, kdy je evidentní, že respirátory mohou někomu způsobit obtíže.

Na druhou stranu od vládních činitelů čas od času zazní výroky o přílišném soudním formalismu, či dokonce aktivismu. Infekce měla na svědomí desítky tisíc zemřelých lidí. Covid je tu něco přes rok, na všechny jeho projevy a chování neexistují studie. Nepostačí tedy „selské“ uvažování, že jsou roušky proti šíření viru účinný nástroj?

Za mě se nesnažíme v tomto směru požadovat po ministerstvu nemožné. Chceme jenom nějaké základní úvahy. Dokážu si představit, že by stačila v některých případech k odůvodnění informace: Ano, tyto věci ještě nejsou v tuto chvíli vědecky ověřené. Vycházíme právě z principu předběžné opatrnosti a takto postupujeme.

Ale pokud jde o negativa dlouhodobého nošení respirátorů, tak už některé studie existují. Soud si velmi dobře uvědomuje, že onemocnění covid-19 mělo závažné dopady, zemřelo velké množství lidí. Na druhou stranu nemohu jakou soudce ignorovat, že mají opatření na základě zákona nějakým způsobem vypadat. Kdokoli se pak dovolává před soudem na svá zákonná práva, má dostat vysvětlení, proč mu ministerstvo ukládá omezení. Nelze jen říct, že se tak činí v zájmu nějakého vyššího dobra. To se opravdu dostaneme mimo režim právního státu.

Jinými slovy řečeno, všeobecné dobro společnosti nemůže být bezmezně nadřazené té svobodě jednotlivce?

Ano, o tom celý pandemický zákon je. Vyvažujte, uvažujte obě dvě stránky té mince. A často to není skutečně černá a bílá. Je to o nastavení výjimek pro některé situace. Je to o hledání kompromisu s ohledem na epidemickou situaci a s ohledem na zvážení negativ a pozitiv.

Roušky však musejí lidé nosit v mnoha evropských zemích. Odůvodňují tam vlády lépe tyto restrikce?

Nemám načtená všechna zahraniční opatření. Ona se navíc velmi liší právní úprava, protože je nenastavili v jiné formě než u nás. Někdy povinnost uložili zákonem, který se neodůvodňuje. Ale co vím, tak tam velmi často dbají na výjimky, které pamatují na některé situace osob, které mají obtíže. Prostě nařízení více promýšlí. To bude základní rozdíl.

Někteří odborníci namítají, že je pandemický zákon napsaný špatně a s jeho oporou nelze efektivně čelit epidemii. Jak to vidíte vy?

V odůvodňování problém nevidím. Potíž je spíše v tom, co lze s jeho pomocí plošně regulovat a co plošně ne. Myslím si, že si zákonodárci zřejmě neuvědomili rozdíl mezi pravidly, která jsou v zákoně o ochraně veřejného zdraví a která dali do pandemického zákona.

Protože v zákoně o ochraně veřejného zdraví lze některá opatření jako regulaci škol, restaurací a dalších provozoven nařizovat pouze vůči osobám podezřelým z nákazy. Osoby podezřelé z nákazy jsou také v zákoně definovány a jsou to osoby, které přišly do kontaktu s nějakým infekčním jedincem nebo se nacházely v ohnisku nákazy.

Typický příklad: Ve škole se vyskytla žloutenka, v tu chvíli byla uzavřena, protože tam byl nějaký infekční jedinec. Uzavřel se konkrétní provoz. V okamžiku, kdy se má něco takového uplatnit plošně, tak soud ale musí požadovat, aby tedy bylo dodrženo to zákonné kritérium, že je ohnisko nákazy celá Česká republika.

A to samo ministerstvo v těch opatřeních neuvádí.

Ano, neříká, že by Česká republika byla ohniskem nákazy, nebo že by všechny osoby, kterým ukládá povinnost, byly ty osoby, které přišly do kontaktu s nějakým nakaženým. Naopak reálně podle skutečné situace popisuje, že se snaží vzniku ohniska nákazy předejít. Takže tam má velmi omezené možnosti.

Myslím si, že to byla nějaká neúmyslná chyba toho, kdo pandemický zákon připravoval. Částečně to vede k absurdní situaci, kdy aktuální legislativa dává jiné mantinely pro velmi obdobné situace. Třeba vysoké školy a střední školy. Dává ale úplně jiná pravidla pro to, kdy lze ta opatření nařídit. Je to nelogická disproporce, ale my ji jako soud musíme ctít, protože v tom zákoně jsou jiná pravidla pro vyhlášení opatření. V tom vidím největší nelogičnost úpravy, která asi nebyla úmyslem zákonodárce a bylo by asi správné, když by ji nějakým způsobem srovnal.

Jako soud nemůžete vládě nařizovat, jak má psát zákony. Nicméně jste pohrozili, že příště už může mít rozsudek okamžitý účinek. Chápu to správně, že už nevíte, jak tedy vládě zřejměji naznačit, že má jednat v souladu s právem?

Ano. Myslím si, že to v rozsudku celkem jasně zaznělo. A skutečně to nebyla jen hrozba. My jsme o této možnosti uvažovali. Při debatě v soudním senátu jsme reálně řešili, k jakému datu máme určit zánik mimořádného opatření a právní účinky rozsudku. Nakonec u nás převážil přece jen pocit odpovědnosti. Respirátor, stejně jako kolegové, prostě běžně používám, v těch situacích, ve kterých se má. A představa, že začnou chodit někteří lidé bez roušek či respirátorů třeba do nemocnic, ústavů sociální péče, kde jsou lidé skutečně náchylní, kde hrozí vysoké riziko nákazy? Převládlo v nás, že to prostě nemůžeme udělat. To nás zabrzdilo.

Abych se vrátil k vaší otázce. Ano, skutečně jsme se snažili ministerstvu jasně naznačit, že tato praxe nemůže pokračovat, musí se zabývat těmi rozsudky, musí na ně reagovat, a pokud to tak dělat nebude, tak nás tlačí do situace, kterou ani my nechceme. Budeme opatření rušit okamžitě a nastane chaos. Jsme si toho vědomi, nechceme to dopustit, ale pokud ministerstvu jde o ochranu zdraví a osob, tak by toto nemělo dopustit. Rozsudek byl velmi silný a jasný vzkaz ministerstvu, aby v tomto směru začalo soudní rozhodnutí brát vážně a zabývalo se jimi.

V podrobných odůvodněních rozsudků přitom vláda dostává svým způsobem návod. Pandemický zákon jim udává strukturu odůvodnění. Říká: Popište aktuální pandemickou situaci. Shrňte opatření a vysvětlete, jaká přináší pozitiva či negativa, a pak je vzájemně zvažte. To opravdu není nic složitého. Kdyby si napsali jen tuhle osnovu, tak už sama osnova je prostě navede, jak to má být strukturované. A nad čím se mají logicky zamyslet.

  Analytik: Lidem v očkování brání tři bariéry. Dostupnost, možnost vybrat si vakcínu a vzít si volno

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *