Viceprezidentka Interpolu: Mezinárodní stopu má dnes téměř každý případ

Šárka Havránková vede ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci na Policejním prezidiu ČR. Kromě toho je ovšem i první Češkou ve vedení Interpolu – díky hlasům 135 ze 141 přihlášených zemí se v roce 2019 stala na tři roky viceprezidentkou pro Evropu. Ani to není konečná, Havránková plánuje kandidovat i na prezidentku celé organizace. „Máme co nabízet, ač se tím moc jako národ neumíme chlubit,“ říká.

Jak mezinárodní spolupráci ovlivnila pandemie?
Samozřejmě jsme ztratili možnost se potkávat, a to na strategické úrovni, ale i operativní, kdy se potřebují skutečně potkat dva policisté, aby si vyměnili informace o případu. Na druhou stranu jsme zjistili, že jsou i jiné způsoby komunikace, které můžeme využívat. Minimálně co se týče evropského regionu, nemám pocit, že bychom něco zanedbali. Policejní spolupráce musí běžet pořád, i při pandemii.

Objevila se kriminalita spojená přímo s pandemií?
Na úrovni České republiky jsem to nezaznamenala, co se ale týče řady jiných členských zemí Interpolu, je tento typ kriminality poměrně dost na vzestupu. Ať už to jsou podvody s vakcínami či certifikáty, podvody s léky. To je obecně velký trend poslední doby, prodej různých léčiv a drog. Vše se navíc hodně přesunulo na internet.

Jsou vůbec policejní sbory připravené řešit ve velkém kyberkriminalitu?
Je to velká změna a mezinárodní policejní spolupráce se tomu jistě musí přizpůsobit. Velké téma je také sexuální zneužívání dětí za pomoci internetu, podvody s vakcínami, prodej drog na darknetu. Podvody s ochrannými prostředky, ale i vydírací e-maily a podobně. To vše se dnes objevuje v daleko větší míře než dřív, jak se svět – až příliš – digitalizuje. Dnes má téměř každý případ nějakou mezinárodní stopu. Zločin nezná hranice a roste tak i objem mezinárodní policejní spolupráce.

Třeba právě e-maily zaslané kvůli vydírání odcházejí často skrze servery v jiných zemích, než odkud jsou skuteční pachatelé. Je vlastně možné to dohledat?
Samozřejmě se to dá. Nejsem ale odborník na kyberzločin, říkám to spíše jako laik. Ale hledají se způsoby, jak i tyto zločiny řešit. Bohužel to je však dnes v takové míře, že se vše odhalit nedá.

Jaký typ kriminality dnes Interpol nejvíce řeší?
Velké téma jsou určitě drogy a léky – prodej látek, ze kterých se drogy vyrábí. Pak terorismus a obecně organizovaná kriminalita jakéhokoli druhu. Taky kyberzločin nebo pátrání po lidech. V některých oblastech světa environmentální kriminalita, ochrana životního prostředí a třeba obchod s nosorožčími rohy a různými zvířaty. To je velký problém. Nebo námořní pirátství, což v Česku moc nevnímáme, jak se nás to příliš netýká.

K čemu Česku vlastně je, že je členem Interpolu?
Interpol je unikátní sdružení, druhé takové neexistuje. Můžete díky němu vyměňovat informace napříč 194 zeměmi. A to my potřebujeme. Dennodenně například pomáháme pátrat po lidech jiným zemím, jindy pro nás někoho zadrží v zahraničí. Často si myslíme, že je nějaký případ omezený na Česko, ale prostřednictvím Interpolu zjistíme, že se jedná o nějakou organizovanou skupinu, která operuje v rámci celé Evropy nebo i celého světa.

Jak jste řekla, v Interpolu je 194 zemí, demokratické i nedemokratické. Předpokládám, že některé sbory budou nevyhnutelně silně závislé na vládním aparátu. Nedělá to někdy problém?
Interpol je apolitická organizace, má to přímo napsané ve své ústavě. Slouží k výměně informací a ta probíhá na základě předpisů, které má ta daná země. Nemohu říct, že bychom měli nějakou špatnou zkušenost s některou konkrétní zemí. Samozřejmě se objevují některé incidenty, často jsou i medializované, ale myslím, že Interpol má své postupy, jak tomu zabránit.

Když tedy dám příklad: některá země chce vydat mezinárodní zatykač pro politického odpůrce vlády. Může tomu Interpol zabránit?
Pokud někdo žádá o zahájení mezinárodního pátrání po nějaké osobě prostřednictvím Interpolu, řeší to speciální komise pro kontrolu spisů. Do té se může přihlásit kdokoliv z některého členského státu. Jsou v ní právníci, odborníci na ochranu dat… A nezávisle posuzují obsah pátracích svazků, kontrolují, jestli pátrání není politicky, rasově nebo nábožensky motivované. Když komise rozhodne, že tomu tak je, Interpol žádost odmítne a daná osoba není zařazena do pátrací databáze.

Interpol jako organizace sám o sobě nepátrá po nikom, je jenom prostředníkem. Funguje to tak, že do národní databáze vložíte žádost o pátraní po dané osobě se všemi patřičnými dokumenty, což by v tomto případě byl mezinárodní zatýkací rozkaz. Pokud je to schváleno, objeví se daný člověk v celosvětové databázi, kde si záznam může přečíst každý policista, který k ní má přístup.

Stává se často, že komise příkaz zamítne?
Přesná čísla nemám, ale budou to jednotky případů.

Když kandidujete, hraje roli, z jaké země jste?
Roli to hraje, země vás musí nominovat. Je to ale funkce na jméno, takže zastoupit mě nikdo ve funkci nemůže. Musíte získat podporu ostatních států, ty o vedení Interpolu hlasují a každý členský stát má jeden hlas. Kdyby Česká republika měla po celém světě nepřátele, asi těžko mě budou ostatní země volit.

Češi a nedostatek ambicí

Vy jste první český občan ve vedení Interpolu. Jak se to vlastně stalo?
Celou svou profesní kariéru se zabývám mezinárodní policejní spolupráci a do tohoto samozřejmě patří i Interpol. Byla jsem činná v rámci Interpolu za Českou republiku. No a situace se vyvinula tak, že jsem kandidovala a uspěla.

Byla to pro vás nějaká kariérní meta, které jste chtěla dosáhnout?
Nekladla jsem si to jako svůj profesní cíl, vlastně jsem o tom původně vůbec neuvažovala. Ale situace se nakonec vyvinula tak že jsem do toho šla. Prostě jsem viděla příležitost, podporu doma i v zahraničí. A řekla jsem si, že toho se nedá nevyužít a že kdybych toho nevyužila, tak bych si to vyčítala.

A když ji teď máte, jste ráda, že jste do toho šla? Asi to musí být časově dost náročné…
Funkcí viceprezidentky jako takovou si nepřipadám zas tak časově vytížená. Co se týče funkce samotné, spočívá především v účastech na různých jednání. Na to se čas v programu vyhradit dá. Je to ale náročné v tom, že zastupuji různé státy a ty státy se na mě samozřejmě hodně obrací. Takže se na to nabalí spousta jiných aktivit a povinností. Stanete se veřejnou osobou. A členské státy mají různé požadavky, dotazy, chtějí věci konzultovat.

S čím se na vás země vlastně obrací?
Je to různé. Jde třeba o konzultaci v rámci jednotlivých případů, kdy to ode mě chtějí, když to tak řeknu, různě popohnat. Pak jde také o konzultace v rámci samotné organizace. Ta má své předpisy a oni si třeba potřebují něco prosadit nebo ujasnit. Teď se nám blíží valné shromáždění, s tím se to dost stupňuje, protože se budou projednávat různé strategické věci, jak se bude organizace dál vyvíjet, do čeho budeme investovat a podobně.

Proč myslíte, že před vámi nikdo z Česka na tuto pozici nekandidoval? Je to nedostatek zájmu či ambicí?
Řekla bych, že to je nedostatek ambicí. My si jako Češi nevěříme a neumíme se v zahraničí prosazovat, i když je tady spousta šikovných lidí v různých oborech a na různých pozicích. Netýká se to jenom policie.

A myslíte, že se to změní?
Doufám v to. Ono se to už trošku zlepšuje. Musíme být jako národ sebevědomější a nebát se. Nejsme nijak horší než někdo jiný. Když vezmu třeba příklad cizích jazyků, jsme jako Češi pod tlakem, že se soustředíme na chyby a myslíme si, že musíme mít dokonalý projev. Ale když slyšíte, jak anglicky mluví jiní kolegové, kteří nejsou rodilí mluvčí, zjistíte, že jsme úplně v pohodě. Lidé se bojí neúspěchu, tak se radši nesnaží.

Když jsme u jazyků, vy sama mluvíte pěti.
Je to koníček, který mě provází celý život. Vždycky jsem toužila mluvit cizími jazyky. Angličtina je mým prvním a neoblíbenějším jazykem, používám jej nejčastěji, jsem si v něm nejvíc jistá. Ty ostatní jazyky používám, i když ne v takové míře. Jazyky jsem se začala učit už jako dítě. Měla jsem výhodu, že mě v tom dost podporovali rodiče. No a provází mě to celý život.

A které to jsou jazyky? Jsou to jazyky Interpolu?
Jazyky Interpolu jsou čtyři: angličtina, francouzština, španělština a arabština. Já z nich neovládám arabštinu. Moc ráda bych se ji naučila, ale prostě na to nemám čas. Naopak pak mluvím ještě rusky.

Tu jste se asi učila ještě na škole, že?
Ano, ruštinu jsem měla čtyři roky povinnou. A stejně tak angličtinu jsem se učila už na základní škole. Byla to víceméně náhoda, ale já pak cítila, že jazyky k životu prostě potřebuji, tak jsem se je začala sama učit. Němčinu jsem měla i na škole, do francouzštiny jsem chodila soukromě. Španělsky se učím poslední tři roky, protože se mi moc líbí a vždy jsem ji  chtěla umět. Trochu mě mrzí, že nemám moc příležitostí mluvit rusky, je to krásný jazyk.

Pomáhá vám to při práci?
Určitě. Většina písemností chodí v cizích jazycích, každý den komunikuji s kolegy v zahraničí. I když používáte třeba jen pasivní znalost, je to výhoda, můžete si sama přečíst všechny písemnosti, přečíst zprávy, co se děje ve světě a nepotřebujete překladatele.

Studovala jste práva. Proč tedy policie?
Trochu vás musím opravit, první jsem studovala policejní akademii, až pak práva. Právo a policie spolu prostě souvisí. Já po policejní akademii přemýšlela, co dál, a přišlo mi to logické.

A ta policie byla nějaký dětský sen?
To vůbec. Mým snem bylo být učitelkou. I jsem se po gymnáziu dostala na pedagogickou fakultu. Nakonec jsem si ale vybrala právě policejní akademii, která tehdy byla velmi populární, a vlastně ani nepočítala s tím, že bych se na ni dostala. Teď jsem ráda, že jsem to udělala.

V zahraničí si nás cení

Ještě něž jste se stala viceprezidentkou Interpolu, byla jste – a stále jste – ředitelkou pro mezinárodní policejní spolupráci české policie. Proč zrovna mezinárodní spolupráce?
Já jsem se k tomu dostala již na začátku kariéry. Náhodou jsem získala nabídku zde pracovat, začala jsem od píky, od toho nejnižšího místa, až jsem se vypracovala sem. Mezinárodní policejní spolupráci se věnuji celý život, velmi mě to naplňuje. Každý den je jiný, každý den řeším něco nového. A spolupráce se pořád vyvíjí, stejně jako trestná činnost.

Pracujete zde už 26 let. Jak se to za tu dobu změnilo?
Když jsem sem nastoupila, měli jsme tady dálnopis a fax. Dnes už ani lidi neví, co to vlastně je. Takže to je jedna věc – technologický pokrok. No a druhá věc je, že se státy stále více otevírají spolupráci, to před dvaceti lety nebylo. Více se potkáváme i díky tomu, že jsme lépe jazykově vybavení. Když jsem začínala, najít anglicky mluvícího policistu byl problém. Dnes je to běžné.

Jak vlastně v zahraničí na českou policii nahlíží? Jsou obecně spokojeni s českými policisty, když pomáhají v zahraničí?
Myslím si, že velmi. Máme co nabízet, ač se tím moc neumíme jako národ chlubit. Policisty máme vycvičené, vybavené dobrou technikou. V zahraničí si jich cení, protože jsou spolehliví a umí si poradit. Dokážou se sami chopit iniciativy a ničeho se nebojí. Také jako ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci jsme minimálně v rámci Evropy často dáváni za příklad. A z toho máme radost.

Lze vypíchnout nějaký konkrétní úspěch?
Česká policie například tvoří největší kontingent v Makedonii, kde se naši policisté pravidelně podílí na záchytu velkého množství nelegálních migrantů. Pak určitě databáze Relief, kterou Česká republika vyvinula a kterou jsme poskytli právě Interpolu. Používá se na identifikaci zásilek drog,

Na tu jsem se vás chtěla zeptat. Pokud se nepletu, databáze spoléhá na to, aby tam země vkládala data. Mají ochotu ji aktivně využívat?
Ochota je veliká, celý svět má na tom zájem, aby se bojovalo proti drogám. Když země zjistí, že to funguje, rády to začnou používat. Přesné číslo kolik policejních sborů jej používá, vám asi neřeknu. Ale neustále se školí na jeho využívání po celém světě noví policisté. Samozřejmě to trochu zbrzdil covid. Ale pořád se to vyvíjí.

Policie je asi pořád dost mužské prostředí. Je těžké jako žena policistům šéfovat?
Policie je rozhodně pořád spíše mužská záležitost a asi i vždy bude. Nemyslím si ale, že by tady byly ženy podceňované nebo neměly své místo. Není nás pravda tolik, jen asi patnáct procent. Ale nejde o to číslo. Nikdo nemá funkci proto, že je nebo není žena. Máme rovné příležitosti. Ženám se zde nabízí různé možnosti a je jen na nich, jestli se jich chopí. Přímo u nás v mezinárodní spolupráci jsme hodně genderově vyvážení, což je dáno také tím, že jde hodně o jazyky. Obecně u policie je prostě spoustu příležitostí a kdo se je vidí a využije je, ten je má. A to platí obecně v životě. Nic vám nespadne samo do klína, pokud pro to nic neuděláte, nic nemáte.

Pořád je ovšem zřejmě trochu problém to vše skloubit třeba s dětmi, ne?
Já mám velkou oporu ve své rodině. Manžel je ohromně tolerantní a to je hlavní důvod, proč tohle můžu dělat. A bohužel stále ne každý chlap skousne, že je jeho žena úspěšná. Taky jsem měla velkou oporu ve svých rodičích. Tatínek bohužel už nežije, ale maminka se starala o děti a umožnila mi vyjíždět pracovně do zahraničí.

Kdybyste takovou podporu neměla, byla byste na stejném místě?
Těžko říct. Možná by to šlo, ale asi by to bylo za cenu ještě daleko větších obětí. Já jsem za to mamince neskutečně vděčná.

A je něco dalšího, čeho byste chtěla dosáhnout? Na viceprezidentku po konci funkčního období znovu kandidovat nemůžete, že?
Ne. Leda na prezidentku.

A na tu kandidovat chcete? (Rozhovor vznikl před tím, než byla oficiálně oznámena kandidatura Havránkové na šéfku Interpolu, pozn. red.)
Kdy rozhovor vyjde?

Na začátku srpna
Tak chci. (smích)

Tak to vám přeji hodně štěstí. A už pro to děláte nějaké kroky?
Chystám se na to. Uvidíme. Nějaká jednání k mé nominaci již byla.

A post policejní prezidentky ČR by vás třeba výhledově nelákal?
Teď ta otázka vůbec není na stole. Ale mám heslo nikdy neříkej nikdy, takže uvidíme.

Zdroj: https://www.idnes.cz/