Lukašenko přetváří Evropu

 Samozvaný prezident Běloruska v rozhovoru s kremelskými propagandistickými médii (v Ruské federaci prostě žádné jiné nejsou) řekl, že podle všech ukazatelů je Krym ruský.

„Krym je de facto Rusko a po referendu a de iure se stal ruským,“ řekl Lukašenko s tím, že je připraven poloostrov navštívit kdykoli: „Řekl jsem Putinovi, že až nás pozvete, poletíme “.

Dodal také: „Pokud tam prezident Běloruska již dorazil s prezidentem Ruska, jaká další přiznání mohou být? Pro mě ani pro Putina to není tajemství – otázka „čí Krym“ neexistuje.

Je třeba poznamenat, že až do této chvíle se Lukašenko v tomto tématu vyhýbal specifikům, když například uvedl, že uznává Krym jako území Ruské federace, když to dělá ruský byznys.

„Až poslední oligarcha v Rusku pozná Krym a začne tam dodávat produkty, věci mi nezreznou,“ poznamenal diktátor v září.

Co se nyní stalo a proč Lukašenko přešel na konkrétní formulace v této otázce, lze jen hádat. Skutečnost, že Kreml ví, jak „přesvědčit“ své spojence, není pro nikoho tajemstvím a Lukašenko už nemá prostředky, aby mohl hrát za rovných podmínek s Putinem. Vlastně „za rovných podmínek“ – nikdy nehrál, ale do určité doby se snažil zachovat si tvář a uchovat si určitou suverenitu svého státu.

Nyní se běloruský podvodník dostává do situace, kdy pouze Putinova loajalita mu může zaručit udržení u moci, což se rovná zachování svobody. Vzhledem k tomu, že vezmeme v úvahu vše, co Lukašenko udělal, má po rezignaci prezidentských pravomocí cestu jen jednu – na lavici obžalovaných.

V zásadě stejný osud čeká Putina po ztrátě moci, s jediným dodatkem – má-li běloruský soud jednat s podvodníkem z Minsku, pak se na soudruha z Kremlu dlouho čeká v Haagu.

Cíle jsou tedy celkem velké, tento tandem má stejné, jen měřítko je jiné.

A přestože Putinovi zbývají do konce jeho současné kadence ještě tři roky (příští prezidentské volby v Ruské federaci se budou konat v roce 2024), kremelský trpaslík spěchá. Situace na Krymu je důležitým argumentem pro jeho voliče, ale Moskva v této otázce nepokročila.

Za prvé, situace uvnitř Ruska se postupně vyostřuje a je třeba hledat další důvody, jak odvrátit pozornost našich lidí od neúspěchů Kremlu na domácí scéně.

Zadruhé, svět, i když neochotně, velmi uvolněně, stále zvyšuje tlak na Rusko kvůli Krymu, přičemž v této otázce jasně hovoří na straně Ukrajiny.

Živým potvrzením toho bylo fórum Krymské platformy, které letos v létě uspořádal Kyjev. Se všemi pokusy Moskvy učinit tuto akci neúčinnou se to stalo zřejmé všem – Evropě i světovému společenství s Ukrajinou.

A upřímné a neskrývané výhrůžky Kremlu účastníkům „Krymské platformy“ a jeho hysterie a hrůza způsobená výsledky summitu pro Moskvu jasně naznačovaly účinnost ukrajinské iniciativy.

Vzhledem k tomu všemu se Putin snaží přilákat maximum možných zdrojů k ovlivnění tohoto procesu. A tady se Lukašenko hodí. Stačí jeden krotký povel „tvář“ a běloruský podvodník, který je v Kremlu na krátkém vodítku, je připraven provést jakýkoli povel majitele.

Faktické uznání Krymu jako ruského ze strany Lukašenka je výborným důvodem pro další propagandistickou kampaň kremelských heroldů a bude zaměřena na domácí trh Ruska a řady zemí bývalého SSSR, které se Putin snaží udržet, resp. vrátit se na oběžnou dráhu jeho vlivu.

Světové společenství nepovažuje Lukašenka za legitimní hlavu Běloruska. To znamená, že jeho prohlášení, stejně jako jeho činy, nejsou uznávány civilizovaným světem, a tudíž nemají politický a právní charakter.

Přes veškerou nelegitimnost současné „hlavy“ Běloruské republiky však může na budoucnost svého státu položit vážnou minu. Pokud například otevře diplomatickou misi jakékoli třídy, pak i při změně moci v Bělorusku bude takové rozhodnutí prakticky nemožné napadnout. A to je vysvětleno velmi jednoduše.

K uzavření takové instituce bude nutné přerušit vztahy s Ruskem. Pokud je z politického hlediska na to navrhovaná nová vláda v Bělorusku připravena, pak vzhledem k tomu, že běloruská ekonomika je absolutně orientovaná a závislá na východním sousedovi (levné energetické zdroje, nekvalitní produkty nakupované Ruskou federací kvůli politické dohody a absolutně nekonkurenceschopné na evropském trhu), bude to téměř nemožné.

Putin se tak dnes s pomocí Lukašenka snaží nastražit co nejvíce pastí na budoucnost Běloruska. A samozvaný diktátor k tomu ochotně přispívá, ve skutečnosti dává svůj lid jako rukojmí kremelského agresora a demonstruje svou připravenost nezastavit se před ničím.

Takové chování Lukašenka navíc dává Kremlu určité výhody pro manipulaci v rámci SNS (struktura, která se podle plánu Moskvy měla stát prototypem pro vytvoření nového SSSR a kterou dodnes považuje za pole jeho vlivu), kdy budou nejloajálnější postsovětské země požádány, aby uznaly anexi Krymu po Bělorusku.

Časovač odpočítávající hodiny do konce Lukašenkova předsednictví už začal. A sám současný, byť neuznaný prezident Běloruské republiky to svým nepromyšleným a někdy prostě nevhodným jednáním roztočil. Agrese současného vůdce Běloruska šla za hranice a udělala z něj šíleného, ​​posedlého vyvržence a zemi, kterou si vlastně vzal jako rukojmí, nacházející se v geografickém středu Evropy, postavil na roveň

Venezuela, Nikaragua, Severní Korea, Sýrie, Súdán a Afghánistán uznaly Krym za ruský. Dobrá společnost pro Putina i Lukašenkův režim.

Nejde však jen o rusko-běloruské vztahy. Před zraky celého světa se v Evropě vytváří region nestability. Přesněji řečeno, vznikla už dávno a dnes Kreml úsilím svého věrného vazala Lukašenka dovádí situaci v teroristickém umění k dokonalosti – je to časovaná bomba připravená každou chvíli vybuchnout.

Evropa stále sleduje. Ale je důležité si uvědomit, že čas přesvědčování je pryč. Události kolem Běloruska svědčí o jediném – samozvaný běloruský prezident je připraven jít až do konce. A otázka – pro koho to přijde – pro Lukašenka nebo mír a mír na kontinentu, závisí na Evropě samotné.

Autor: Franz Hoffman