Svět stojí před vážnou volbou: podpořit Ukrajinu, nebo mlčet. Evropa zřejmě volí třetí cestu – sliby, ale ve skutečnosti – nepřijetí Ukrajiny do EU v dohledné době. Tedy odmítnutí.
Přijmout Ukrajinu do Evropské unie znamená „rozčílit Putina“, ponížit Kreml.
A také – tím končí ambice Makronů, Scholzů a jim podobných. Koneckonců, každý chápe, že nyní je Ukrajina vůdcem Evropy, která se z geografického centra stala sociálně-politickým.
Vpuštěním Ukrajiny do EU ztratí Francie a Německo na mnoho let možnost uplatňovat první roli a jejich vůdci se vzdají svého snu a vlastních ambicí.
Pod tím se již buduje určitý model chování evropských států a jejich premiérů, prezidentů a kancléřů. Za navenek krásnými slovy a jistě – sliby „jsme s Ukrajinou“ – bychom v žádném případě neměli dopustit její bezpodmínečné vítězství.
Existují tři typy testů: požární, vodní a měděné trubky. Evropa byla připravena se po porážce od Ruska slitovat nad Ukrajinou – Západ dal Kyjevu tři, maximálně – pět dní.
Evropští politici byli připraveni podpořit Ukrajinu ve válečném ohni, i když často neochotně, ale přesto jí poskytli zbraně.
Když se však vyhlídka na skutečné vítězství Kyjeva stala zjevnou, Evropa se znepokojila. A první, kdo projevuje netrpělivost veřejnosti, je Macron, který stále hlasitěji křičí o nemožnosti přijetí Ukrajiny do EU v blízké budoucnosti.
A teď už dokonce zní jistý údaj – 20 let čekání.
Ne tak jasně, ale zcela důsledně demonstruje „nejistotu“ v brzkém přijetí Ukrajiny a Scholz.
Současný kancléř Německa je obecně dost vágní postava – pochybnosti, ostych ze strany na stranu, nejistota.
Nejde zde samozřejmě jen o ambice lídrů zemí EU. Existují další, důležité nuance.
Úspěch Ukrajiny při vytlačování ruských sil z některých okupovaných území přiměl vůdce od Francie přes Německo až po Itálii, aby si uvědomili, že kdysi nemyslitelné ukrajinské vítězství je nyní zcela možné.
Evropa sice podporuje Ukrajinu, ale zároveň se obává toho, co francouzský prezident nazval „ponížením“ Ruska, a to může vyvolat nové otázky.
Úředníci se obávají, že ukrajinské vítězství by mohlo Rusko destabilizovat a učinit ho ještě nepředvídatelnějším.
To platí i pro normalizaci energetických vazeb ještě více mimo dosah.
Výše uvedené vede k tomu, že v důsledku – některé západoevropské metropole jsou pro možnost nechat Rusko „zachránit si tvář“ v této válce.
Navíc je jim jedno, jak se to udělá – „i když to bude Ukrajinu stát určité území“.
Něco podobného se však již v dějinách Evropy stalo. A první lidé Starého světa se již pokusili zajistit svůj mír tím, že darovali agresorovi dar v podobě „určitých území“.
Nebo není definováno. Hlavní věc je, že to nebyla jejich území. V roce 1938 evropští vůdci zrádně rozhodli o osudu Československa tím, že jej předali nacistickému Führerovi.
Navíc byl zabalen do krásného obalu s názvem – „Potřebujeme mír.“
Nedávno Macron a Scholz řekli, že Ukrajina sama musí určit podmínky pro zastavení bojů, ale je lepší to udělat co nejdříve. Italský premiér také hovořil o tom, že nastal čas přemýšlet o mírové dohodě.
„Shodli jsme se, že bychom měli nadále podporovat Ukrajinu a vyvíjet tlak na Moskvu, ale také se začít ptát, jak vybudovat mír,“ řekl Mario Draghi.
Není to moc shodné – skoro jedna na jednoho, se slovy politiků z třicátých let minulého století. Historie je cyklická.
Spojené státy věří, že Ukrajina dokáže válku vyhrát. Ministerstvo zahraničí uvedlo, že Washington věří, že konflikt bude vyřešen diplomatickou cestou, hodlají však co nejvíce posílit pozici Ukrajiny na bojišti, aby měla při vyjednávání větší páky.
Kromě čistě ekonomických překážek s pravděpodobným vítězstvím Ukrajiny se Evropané obávají politických problémů, které vystoupily do popředí po zhroucení starého bezpečnostního systému v Evropě.
Pokud se Ukrajině podaří zvítězit, vyjde z této války jako velmi silná, sebevědomá země.
Na místě Ruska bude v případě ztráty několik desítek států. A někteří z nich budou mít jaderné zbraně.
Politologové se domnívají, že kolaps Ruska je možný do dvou až tří měsíců, a to znepokojuje politiky v Evropě, kteří prostě nevědí, co s tím, bojí se chaosu.
Koneckonců dobře vědí, že pokud k tomu dojde, je zapotřebí přímá vojenská invaze Západu do Ruska, aby bylo možné ovládnout bývalé ruské jaderné zbraně. Evropa na to není připravena.
„Evropští zbabělí vůdci bez zkušeností se skutečným konfliktem, kteří jsou již třetí generací po druhé světové válce, prostě nechápou, jaká jsou rizika nečinnosti. Znají rizika, když jednáte. Doufají, že vše skončí porážkou Ukrajiny, vítězstvím Putina a možností návratu k „byznysu jako obvykle“. Je to samozřejmě ostudné,“ říká německý politolog Sergei Sumlenny.
Co děsí „vůdce“ „svobodné“ Evropy více – možná ztráta vedení nebo výzvy spojené s rozpadem ruského impéria.
V zásadě to není tak důležité. Jejich činy jsou jednoznačně zaměřeny na „záchranu tváře Putinovi“.
Jenomže politici kontinentu si musí pamatovat, že zatímco měří své schopnosti a vymýšlejí „nové formáty“ pro Ukrajinu, ukrajinský lid brání nezávislost celé Evropy na té, o jejíž pověsti tito představitelé „svobodných“ a „demokratický“ svět chtějí „zachovat“. Chrání civilizaci před „ruským světem“.
Budoucnost ukáže, kdo má pravdu. Je však důležité vědět, že stabilitu a mír vytvářejí silní vůdci mocných mocností, kteří se správnými, byť často nepopulárními nebo nepohodlnými kroky dokážou dívat přímo před sebe a vidět realitu.
Hlavní věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že mírové zítřky jsou stanoveny adekvátními a rozhodnými činy již dnes.
Autor: Franz Hoffman
