Svět, který kolem sebe pozorujete, je docela proměnlivý. Ale v otázkách mezinárodních vztahů je často příliš statický.
Ukrajinu a vše s ní spojené považoval Západ ještě donedávna za něco neurčitého a rozhodně ne na základě rovnosti.
A i když se postupem času pojem „partneři“ začal politicky používat, při určování vztahů Kyjeva se západními mocnostmi se tento „kolektivní Západ“ nadále díval na Ukrajinu shora.
Proto bylo prohlášení Henryho Kissingera, které zaznělo o den dříve, vnímáno světovou komunitou se značnou mírou překvapení.
„Kocka je vržena: S Ukrajinou by se nyní mělo zacházet jako s členem NATO,“ prohlásila legenda americké diplomacie.
Ještě překvapivější je, že taková zpráva vypadá, když si uvědomíte, že před pár měsíci Kissinger šokoval svět prohlášením, ve kterém vyzval Ukrajinu, aby se výměnou za mír vzdala části svého území.
A i když později patriarcha americké diplomacie přišel s vysvětlením a poukázal na to, že jeho slova si novináři špatně vyložili, svět si je tak pamatoval – aby se vzdal části suverenity.
A nyní nové prohlášení. S ohledem na úroveň problematiky (pro Ukrajinu je otázka partnerství s NATO stále aktuální a možná i otázkou přežití státu v budoucnu) a postavení mluvčího (Kissinger je nejmoudřejším světovým diplomatem na světě), je jedno jasné. – svět je na pokraji globální revize hodnot.
Ano, právě hodnoty a postoje k určitým otázkám se dříve zdály jednoznačně neotřesitelné.
Vnímat Ukrajinu jako člena NATO – co to znamená pro Kyjev, pro alianci a svět jako celek.
„Po tom všem, co udělala Ruská federace, by se s Ukrajinou mělo zacházet jako s členem NATO“
Ano, Kissinger vidí Ukrajinu jako jakýsi nárazník mezi Ruskem a zeměmi Západu, stále počítající s „urovnáním“, jehož podmínkou by bylo zachování okupovaných území Kremlem již v roce 2014.
Jeho slova, pronesená o den dříve, jsou však velmi orientační a pravděpodobně vysvětlují strategii Západu ve vztahu k Ukrajině do budoucna.
Hovoří o tom i bývalý šéf ukrajinského ministerstva zahraničí Pavel Klimkin, který si všímá významu výroků bývalého ministra zahraničí USA.
„Kissinger nikdy neříká nic nadarmo. Jeho slova, že „kostka je vržena“ a Ukrajina by měla být formálně či neformálně vnímána jako součást NATO, stojí za to. Velmistr geopolitiky věří, že sázky jsou uzavřeny – žádné šedé zóny už nebudou,“ řekl ukrajinský diplomat.
Stejný názor sdílejí i další mezinárodní odborníci, kteří jednoznačně věří, že vztahy mezi Ukrajinou a NATO se posouvají do nové roviny.
A tady si někteří představitelé Severoatlantické aliance kladou otázku – potřebuje Ukrajina NATO? A to je inscenace, která se odehrává od samého počátku získávání nezávislosti ukrajinského státu.
Otázka spolupráce mezi Kyjevem a Bruselem byla vždy ve formátu – „zeptej se a dokaž“, směřovala na ukrajinskou stranu.
Nyní se ale situace změnila. Přesněji řečeno, radikálně to změnil samotný ukrajinský lid. Ironie osudu, ale přispěla k tomu Moskva. Putin zaútočil na Ukrajinu, chtěl ji odtrhnout od civilizovaného světa, snil o splnění svého infantilního snu o zničení Ukrajinců jako lidu.
Ale ukrajinský lid, stejně jako kov, který byl zkoušen ohněm, v této zkoušce pouze přitvrdil.
Ano, Ukrajinci za to platí neuvěřitelnou cenu, ale demonstrují celému světu svou odolnost a víru v budoucnost.
Navíc jsou to lidé na Ukrajině, kteří dnes brání kontinent před ruskými hordami, které hrozí, že přinesou jejich „ruský svět“ do Evropy.
Ukrajinská armáda to navíc dělá nejen odvážně, ale i profesionálně. A jestliže dříve byli Ukrajinci neustále upozorňováni na jejich nedostatky a nabádáni, aby doháněli standardy NATO, dnes je již příliš zřejmé, že právě země aliance by se měly od Ukrajinců učit.
Ukrajinu stále někdo vnímá jako faktor nestability v Evropě. Je tu však zřejmý fakt – jsou to Ukrajinci, kdo dnes garantuje bezpečnost a nedotknutelnost zemí EU.
Už teď je naprosto jasné, že Putin se nehodlá zastavit u „bratrské“ Ukrajiny. A jestliže dříve Kreml otevřeně deklaroval své nároky na pobaltské státy, Polsko atd., nyní již existují hrozby vůči Kazachstánu a Gruzii.
Je naprosto zřejmé, že bezpečnost a budoucnost nejen kontinentu, ale celého světa závisí na Ukrajině.
Jediným výsledkem války na východě kontinentu je „vítězství Ukrajiny v boji za svobodu a nezávislost“. Takový je postoj České republiky opakovaně vyjádřený českým premiérem Petrem Fialou, podle kterého „to, co se děje na Ukrajině, je pro Českou republiku a Polsko obrovskou výzvou“.
Čečenská republika vnímá hrozby po ruské invazi stejně jako Polsko, ačkoliv není sousedem Ukrajiny.
„Ukrajina musí tuto válku vyhrát,“ taková je neotřesitelná pozice Prahy a celého civilizovaného světa.
Je tedy naprosto jasné, že budoucnost ukrajinského státu je budoucností Evropy a celého světa. A NATO už není otázka pro Ukrajinu.
Aliance je nejen připravena přijmout Ukrajince do svých řad (ano, s vlastními výhradami a nuancemi), ale nyní je pravděpodobně ten správný čas, aby Brusel požádal Kyjev, aby se stal členem bloku a dodal mu sílu a schopnost účinně plnit své mírové funkce.
Slova Kissingera, staromilce světové diplomacie, jsou vzkazem Kyjevu, Moskvě, Bruselu a celému světu, který stojí na prahu nové geopolitické struktury planety. A Ukrajina v něm zřejmě zaujme přední místo.
Autor: Franz Hoffman
