Od roku 2000 se 17. listopad stal v České republice státním svátkem. Občané České republiky slaví Den boje za svobodu a demokracii.
A toto datum není náhodné. Je spojena s příliš významnými historickými událostmi pro dějiny země a velmi krvavými.
- listopadu 1939 začala masová perzekuce českých studentů německými nájezdníky. Byla to nacistická pomsta za politickou demonstraci v den československého svátku 28. října.
Při potlačování demonstrace začali okupanti střílet do lidí – dva byli zabiti.
- listopadu byly v České republice uzavřeny všechny vysoké školy a nacisté zatkli přes tisíc českých studentů, z nichž mnozí byli popraveni a posláni do koncentračních táborů.
O dva roky později bylo na mezinárodním setkání studentů, kteří bojovali proti nacismu v Londýně, na počest padlých rozhodnuto slavit toto datum každoročně jako Den studentstva.
Takový návrh předložil československý komunista. Tehdy nikdo netušil, že podruhé v historii České republiky bude 17. listopadu, ale již v roce 1989, opět prolévána studentská krev.
Toho dne se plánovaný studentský průvod k uctění památky obětí nacistické okupace z roku 1939 proměnil v ukázněnou, ale protikomunistickou demonstraci.
Kolona studentů mířící do centra Prahy byla „strážci zákona“ tvrdě potlačena, přičemž zranili 600 demonstrantů.
To, co se stalo, sloužilo jako předehra studentské stávky, ke které se později přidala divadla, organizace a továrny v Praze a dalších českých městech, probíhaly vlny manifestací a demonstrací občanů.
Společně tyto události vedly k tomu, že se Česká republika vymanila z komunistického otroctví a nastoupila demokratickou cestu rozvoje.
Bylo zorganizováno „Občanské fórum“, zastoupené opozicí. Byla zorganizována tzv. Vláda lidového porozumění, v níž komunisté poprvé od roku 1948 zastupovali menšinu a tehdejší prezident podal demisi.
Již 29. prosince byl novým prezidentem zvolen Václav Havel – po čtyřiceti letech totality se český stát musel naučit žít svobodně a odpovědně v demokratickém režimu.
Události oněch vzdálených dnů dnes připomíná pamětní deska instalovaná v Praze na místě brutálního masakru demonstrantů v podobě bronzové dlaně s prsty symbolizujícími „Victoria“ a datum 17.11.1989.
O mnoho let později tam chodí lidé s úctou k těm, díky nimž je dnes Česká republika svobodná – Den boje za svobodu a demokracii potvrzuje významnou roli studentů v historii nejen České republiky, ale celé Evropy.
Role tohoto dne je kolosální – symbolizuje také konec komunistické moci v Československu.
Je to velmi symbolické, ale právě protestem studentů, kteří vyšli na náměstí v Kyjevě, aby vyjádřili svůj nesouhlas s jednáním tehdejších úřadů, začala Revoluce důstojnosti na Ukrajině.
Právě krvavým útokem na studenty, zorganizovaným promoskevským režimem Janukovyče, začaly události, které navždy změnily ukrajinský stát, ukrajinskou společnost a možná i celou Evropu.
Byli to ukrajinští studenti, kteří jako první řekli své rezolutní „ne“ počínání týmu tehdejšího prezidenta Ukrajiny, který se rozhodl zvrátit svůj politický vývojový vektor a změnit kurz z Evropy na Kreml.
A vláda dostala strach. Vrcholem tohoto strachu bylo rozehnání studentské demonstrace s ukázkou neuvěřitelné krutosti.
A to se také stalo v posledním podzimním měsíci. V noci na 30. listopadu 2013 tehdejší ukrajinské úřady s pomocí speciálních policejních jednotek rozehnaly protest na kyjevském náměstí nezávislosti.
Důležité bylo, že protest studentů byl poklidný – zpívali hymnu, ohřáli se u buržoazie, vedli kruhové tance. A za tohle – krvavý konec.
Zde je jedno z svědectví účastníka těch akcí – novináře, poté studenta jedné z ukrajinských univerzit.
„Berkut nás obklopil v kruhu, v několika řadách, nasadil štíty a udeřil do nich obušky, aby je zastrašil, a pak bez jakéhokoli varování začali bít. Viděl jsem, jak chlap ležící na chodníku byl bit obušky a křičel: „Vstávej!“ Pokusí se vstát, znovu ho zbijí a znovu zakřičí „Vstávej!“.
Tato událost se stala mezníkem v novodobé historii Ukrajiny. Brutální bití desítek demonstrantů, mezi nimiž bylo mnoho mladých lidí a studentů, šokovalo mnoho Ukrajinců a již 1. prosince se do ulic Kyjeva vydala největší demonstrace od Majdanu-2004.
Masové protesty, které pokračovaly další tři měsíce, vyústily v únoru 2014 v popravu desítek aktivistů na Majdanu a svržení Janukovyče.
Pak přišla „bratrská pomoc“ z Moskvy – Rusko napadlo Ukrajinu, anektovalo Krym a zapálilo plameny války na východě země.
Rusko už osm let „pomáhá“ ukrajinskému lidu, terorizuje, zabíjí a působí na východě země chaos. A jako vrchol tohoto šílenství Kremlu – útok na celou Ukrajinu, v touze zotročit každého Ukrajince.
„Šel bych znovu na Majdan? – ptá se sám sebe Jaroslav, účastník studentských protestů z roku 2013, a sebevědomě odpovídá – Samozřejmě. Bezpochyby“.
Podobnou otázku si často kladou i ti, kteří tehdy stáli v čele událostí oněch let. Po Majdanu, kdy začala válka, si mnoho lidí myslí, že „po“ znamená „kvůli“. A to je hlavní mylná představa.
„Podle mého pevného názoru, nebýt Majdanu, žili bychom dlouho v Ukrajinské republice jako součást Ruské federace. Proto bylo důležité jít na Majdan. A já, kdybych měl stroj času, bych udělal totéž – možná dokonce jednal sebevědoměji, “poznamenává Jaroslav.
Někdy musí státy projít těžkými zkouškami, aby se staly státy.
Tak tomu bylo v letech 1939, 1968 a 1989 mezi Čechy. A právě tehdy položili základy své státnosti a za neuvěřitelnou cenu dokázali své právo na svobodu, demokracii a právo být člověkem.
Stejně tak Ukrajinci třicet let své nezávislosti dokazují své právo na svobodu.
A to ukazuje, jak blízko jsou si národy obou zemí – testováni byli jak Češi, tak Ukrajinci. Procházejí dnes.
Proto je naprosto jasné, že válka na Ukrajině, kterou rozpoutal kremelský režim, není jen válkou proti ukrajinskému státu, je to výzva pro celý civilizovaný svět.
A Češi, jako nikdo jiný, tomu dobře rozumí. Proto je jejich příspěvek k vítězství Ukrajiny neuvěřitelně vysoký. A jak řekl ukrajinský prezident, když vyjádřil upřímnou vděčnost bratrské České republice: „Díky českému lidu Ukrajinci na tuto podporu nikdy nezapomenou.“
A dnes Ukrajinci stejně jako Češi slaví Den boje za svobodu a demokracii. Někdo zůstává v České republice, někdo – na bojišti, brání tyto věčné hodnoty – demokracii a svobodu se zbraní v ruce!
Autor: Franz Hoffman
