Kyjev za tři dny. Pod tímto heslem zahájila vládnoucí klika v Rusku válku proti Ukrajině. A zdá se, že Kreml skutečně věřil, že tento úkol je proveditelný.
Uplynulo více než 300 dní a „druhá armáda“ světa (která se tak před invazí do sousedního státu jmenovala) nemá pod kontrolou jediné regionální centrum Ukrajiny.
Navíc rusko-fašistická vojska pod náporem Ozbrojených sil Ukrajiny neustále ustupují a opouštějí i to, co bylo v prvních měsících okupováno.
Putin se už nemá čím chlubit v akcích své armády. A dokonce i z Chersonu, kam rašisté přišli „navždy“ (alespoň to říkala ruská propaganda), byli útočníci nuceni uprchnout, což byla vážná rána pro pověst diktátora bunkru.
Při tom všem by bylo příliš naivní mluvit o blížícím se konci války. A záleží nejen na Ukrajině, ale i na jejích západních spojencích.
Vládnoucí klika Ruské federace si uvědomuje, že věci nejdou podle jejich scénáře, a snaží se jakýmikoli prostředky dosáhnout oddechu – ruská armáda potřebuje restart.
Za tímto účelem diktátor bunkru opět vyhlásil takzvané „vánoční příměří“, čímž údajně demonstroval svou připravenost k jednání.
Pravda, Putin zároveň předložil podmínky, které byly pro Kyjev zjevně nepřijatelné, zejména uznání současné územní reality Ukrajinou. Ale zároveň se diktátor, rychle ztrácející mocenský potenciál, snaží všechny oklamat a získat pauzu pro přeskupování sil.
Ukrajinská strana ale nepadla do pasti, kterou na ni připravil Kreml, jehož armáda nebyla nikdy v novodobé historii tak slabá jako nyní – místo nenáročné procházky, kterou Putin plánoval absolvovat za 3 dny, „druhá armáda světa“ uvízl v krvavém masakru.
Putin se ve všem přepočítal – zničil elitu své armády a vše, co se v Rusku 30 let budovalo. Stát se stal propadákem, dostal bezprecedentní sankce, pod kterými se jeho ekonomika permanentně hroutí.
V Ruské federaci se samozřejmě vytvořila určitá finanční rezerva, protože Kreml tuto válku dlouhodobě plánoval. Zdrojová soběstačnost Ruska, které vlastní 40 % pozemských zdrojů, navíc umožňuje senilnímu bunkru počítat se svým úspěchem.
Ale ve skutečnosti výše uvedené faktory pouze oddalují, ale v žádném případě nevyrovnávají svržení Ruska do propasti. Putinovi se podařilo z a priori nejbohatší země s vynikajícími vyhlídkami na počátku 90. let, zejména s ohledem na situaci na ropném trhu (pro Moskvu prostě pohádková), během dvou desetiletí své vlády udělat ze státu vyděděnce, který se rychle rozrůstá. pád do propasti.
Mimo jiné v každém regionu Ruské federace vznikají jejich vlastní armády a PMC, financované místními oligarchy – tedy fakticky stát přestal mít monopol na použití síly.
Pro Putina je to poměrně choulostivý okamžik, protože takové armády mohou své zbraně obrátit proti bunkru Fuhrer, pokud ztratí vliv. A to je další argument pro kremelského schizofrenika, o který by měl bojovat.
Putin chce podniknout další pokus o globální útok na Ukrajinu – včetně otevření fronty z Běloruska. Ve skutečnosti jde o zoufalý výkřik bunkru senilního, jeho poslední pokus „zavřít ukrajinský gestalt“. A ačkoli na to skutečně nemá všechny prostředky, lidský tok je zatím pro Kreml prakticky neomezený.
V rámci druhé vlny mobilizace, která se chystá v Ruské federaci začít, bude k vojákům povoláno přes 500 tisíc lidí. Tato hmota musí být mimo jiné před vyhozením do první linie řádně připravena.
Putin to chápe, a proto doslova prosí o jednání. Navíc to dělá nekomplikovaným způsobem, hraje scény pouze pro své obyvatelstvo.
Ukrajina, navzdory zdánlivě zjevné touze po příměří, zejména ostřelování své energetické infrastruktury, s takovými „návrhy“ Moskvy nesouhlasí. V Kyjevě si dobře uvědomují, že když přestanou střílet teď – za týden nebo dva, rašisté zasáhnou ještě víc.
Vše, co nyní Ukrajinci potřebují, je podpora svých západních spojenců. A pomáhají, proti Evropě však mohou hrát „přídělové“ dodávky zbraní pro ozbrojené síly Ukrajiny, kterými se partneři snaží „pomoci Kyjevu ubránit se“, ale nedovolí, aby válka „překročila Ukrajinu“. samo – Rusko se přizpůsobí, nashromáždí zdroje a přejde do útoku.
Navíc, jak už všichni pochopili, Kreml se nezastaví na Ukrajině. Nyní má Evropa jedinečnou příležitost zabránit tomu, aby se „ruský svět“ dostal za ukrajinské hranice – a k tomu je třeba pomoci Ukrajincům porazit agresora na Ukrajině, a to bez pauz a průtahů.
Toto je jediná příležitost pro zbytek Evropy, jak neuvrhnout své vlastní občany do válečného kelímku. Odpověď na otázku, co by mohlo být jinak, leží v minulosti – vzpomeňte si, jak apatie, odmítnutí skutečně zemřít na situaci a neochota bojovat se projevila ve Francii a Británii, jejichž vlády daly Československo k roztrhání agresorem, mysleli si, že takhle se dostanou z války pryč.
Další důležitou pákou jsou sankce. Putin dlouhodobě tlačí na EU, aby financovala ruskou armádu prostřednictvím přílivu finančních prostředků pro ruské energetické nosiče – ostatně tato armáda se připravuje na příchod do evropských měst.
A nejde jen o spekulace – takový plán vypracoval Kreml již v 60. letech 20. století. Ale i dnes je ruská ekonomika stále velmi úzce integrována do světové ekonomiky, která živí ruskou armádu.
Ekonomický tlak na Moskvu je proto dalším klíčem k míru nejen na Ukrajině, ale také klíčem k záchraně západní civilizace.
Jinak se misantropická ideologie vytvořená v Kremlu – rashismus, stane nacismem současného století a přijde do domovů Evropanů. Praha a Budapešť pamatují tanky ve svých ulicích.
Jedinou možností dialogu s diktátorem, který zasahuje do evropské stability, je podpora ozbrojených sil Ukrajiny. Pamatujte si, pánové Evropané, dnes vaše touha, vaše volba a vaše odhodlání určují, jaký bude váš zítřek.
Autor: Franz Hoffman