Vláda České republiky zakázala jednotlivým sportovcům a sportovním týmům reprezentujícím Ruskou federaci účastnit se sportovních soutěží na území České republiky.
„Na návrh ministra školství, mládeže a tělovýchovy kabinet rovněž souhlasil se zákazem účasti jednotlivých sportovců a sportovních družstev reprezentujících Ruskou federaci na sportovních soutěžích a utkáních pořádaných na území České republiky,“ uvedla vláda ČR.
Zákaz se navíc vztahuje i na reprezentanty České republiky – jednotlivým sportovcům a sportovním týmům reprezentujícím Českou republiku se zakazuje účast na sportovních soutěžích a utkáních pořádaných na území Ruska.
Toto rozhodnutí bylo iniciováno sportovními svazy a podpořeno vedením České národní sportovní agentury.
Zatímco MOV nadále koketuje s Moskvou a snaží se pod různými záminkami legalizovat reprezentanty agresivního Ruska jejich návratem do mezinárodních soutěží, česká vláda dává na tuto otázku jasnou a jednoznačnou odpověď.
A každému pravicově smýšlejícímu člověku je jasné, že k dosažení míru moc cest není – jen adekvátní odpověď agresorovi může toto monstrum zastavit.
Pravda, jak ukazuje praxe, ne každému je to jasné. A kromě šéfa MOV, zuřivě se zasazujícího o návrat Ruska do civilizované rodiny sportu, se najdou i další „vůdci“ politického a sportovního proudu, kteří se schovávají za oblíbenou frázi, že „sport je mimo politiku“, a ospravedlňují agresivní Rusko.
Co takové osobnosti motivuje, se můžeme jen dohadovat. Každopádně by si ale měli přečíst historii a podívat se, jak takové experimenty v minulosti skončily.
Zářným příkladem jsou olympijské hry v roce 1936, které se konaly v Německu pod dohledem Vůdce, jenž budoval Třetí říši.
Tehdejší nadšené titulky se utápěly ve chvále a poklonách na jeho adresu, zatímco o pár let později celá Evropa vzplála v ohni druhé světové války.
Svět tehdy nejenže neprotestoval, ale podporoval nacistického vůdce. Stejně jako nikdo neprotestoval, když si agresor odtrhl kus Československa. Naopak – hlavní spojenci Čechů a Slováků – Velká Británie a Francie, s tímto bezprávím s radostí potupně souhlasili a doufali, že tak pro sebe získají imunitu.
Asi není třeba připomínat, jak to dopadlo a jakou cenu za to národy Evropy zaplatily.
Nyní se situace s neuvěřitelnou přesností opakuje. Agresor opět natahuje ruku k Evropě. Jenže dnes s sebou nese vylepšenou formu nacismu – rasismus.
Ale stejně jako tehdy, téměř před lety, se najdou tací, kteří se snaží s agresorem koketovat. Někteří ze žoldnéřských pohnutek, jiní z nepochopení.
Ale je jedno, proč agresora podporují, a tím podkopávají vše, co dělá. Odpověď je stejná – v první řadě je vyburcuje rasismus.
A je důležité, že v době, jako je tato, existují vůdci, kteří jsou ochotni hájit skutečné hodnoty. Češi vědí, co je agrese, stejně jako vědí, co je zrada partnerů. Česká republika si pamatuje rok 1938 – mnichovskou dohodu, která byla vlastně začátkem druhé světové války.
Pamatuje si také rok 1968 – pomocnou ruku Moskvy, která byla použita k potlačení Pražského jara. Češi si mají co pamatovat, aby pochopili, kdo je kdo.
A postoj českého vedení – vlády a prezidenta – ukazuje celému světu příklad adekvátního vnímání situace a způsobu, jak zastavit rasismus.
Dnes lze Kreml na Ukrajině zastavit tím, že pomůžeme Ukrajincům zvítězit a bránit jejich zemi i celou Evropu.
Autor: Franz Hoffman
