Soudy v 80. letech za nedovolené opuštění ČSSR odsuzovaly všechny emigranty

Československé soudy odsuzovaly v 80. letech podle paragrafu o nedovoleném opuštění republiky fakticky každého emigranta, kterého evidovalo ministerstvo vnitra. Například v roce 1985 zaznamenalo vnitro 5226 nových emigrantů a počet odsouzených podle daného paragrafu 109 byl rovněž 5226. Vyplývá to ze zprávy ministerstva z dubna 1988, na kterou dnes v odpovědi na dotaz ČTK upozornil historik Jaroslav Rokoský z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Za to, že jako mladý soudce v 80. letech vynášel rozsudky právě nad emigranty, čelí kritice nynější kandidát na ústavního soudce Robert Fremr. Prezident Petr Pavel odložil jeho jmenování do doby, než se informace o soudcově rozhodování vyjasní. Fremrovo předlistopadové působení bude v následujících týdnech přezkoumávat i ÚSTR. Za nedovolené opuštění republiky odsoudila komunistická justice přes 110.000 lidí, což z nich podle ústavu činí nejvíce pronásledovanou skupinu obyvatel v komunistickém Československu.

Podle zmíněné zprávy vnitra emigrovalo z Československa v letech 1968 až 1987 celkem 70.130 lidí. „Například v roce 1977 to bylo 1321 osob, přičemž odsouzeno podle § 109 trestního zákona bylo 1257 osob. V roce 1981 to bylo 7276 osob, přičemž odsouzeno podle § 109 trestního zákona bylo 7276 osob. V roce 1985 to bylo 5226 osob, přičemž odsouzeno podle § 109 trestního zákona bylo 5226 osob,“ popsal badatel.

Tresty odnětí svobody nebylo možné vykonat, protože stát soudil emigranty v jejich nepřítomnosti. „Někomu se podařilo před odchodem do emigrace převést majetek na jiné osoby nebo jej prodat, jiným byl majetek komunistickým režimem zkonfiskován. ‚Realizace majetku‘, jak se tomu dobovou mluvou říkalo, byla možná až po odsouzení emigranta, což trvalo dlouhé měsíce a někdy i roky,“ uvedl Rokoský.

Historik připomněl, že komunistický režim chápal emigraci jako politický trestný čin, a to i za pražského jara. Mnozí emigranti časem získali cizí státní občanství, avšak jejich návštěva vlasti nepřicházela v úvahu, protože jim nadále hrozilo trestní stíhání.

  Babiš: Průzkumy bereme s pokorou. Někdy mám pocit, že jsou některé přestřelené

Trestný čin „neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu“ figuroval už v zákonu na ochranu lidově demokratické republiky z října 1948. Trestní sazba tehdy byla od jednoho roku do pěti let. Opuštění republiky pak přešlo i do nového trestního zákona z roku 1950. „V praxi padesátých let nebyl paragraf o nedovoleném opuštění republiky v podstatě využíván. Lidé zadržení na státních hranicích byli obviněni z velezrady, kde byla vyšší trestní sazba od 10 do 25 let těžkého žaláře,“ upozornil Rokoský.

V 60. letech došlo k pozvolnému uvolnění poměrů, kriminalizace emigrace ale nadále pokračovala. Trestní zákon z roku 1961 zavedl trestný čin nedovoleného opuštění republiky, který podle historika soudy už tehdy používaly poměrně často. Podle paragrafu 109 bylo možné uložit trest vězení od půl roku do pěti let. Stejně měl být potrestán československý občan, který bez povolení zůstal v cizině, tedy nevrátil se po uplynutí doby stanovené k pobytu. Člověku, který emigranty převedl, hrozilo odnětí svobody od tří do deseti let. Tresty odnětí svobody však nad úspěšnými emigranty nebylo možné vykonat.

Rozsudky nad nepřítomnými emigranty ale byly jen formální. V éře prezidenta Antonína Novotného proto zákon přijatý v červnu 1965 soudům nově umožnil ukládat i trest propadnutí majetku. „Postoj k emigraci zůstal negativní i za pražského jara 1968. Reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem ji považovali za nepřátelskou a nežádoucí,“ poznamenal historik.

Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 nastala nová emigrační vlna. Z Československa tehdy odešlo na 70.000 lidí, z nichž se vrátilo jen zhruba 500. Uzavření československých hranic z října 1969 emigraci omezilo, ale nezastavilo. Stala se trvalým jevem až do listopadu 1989.

Až na jaře roku 1988 uvažovalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ o změně: paragraf 109 trestního zákona měl být novelizován a překročení hranice mělo být nově trestným činem jen tehdy, pokud by se tak stalo za použití násilí nebo pod jeho pohrůžkou. Ve všech ostatních případech mělo jít o přestupek, za nějž by hrozila pokuta do 20.000 korun. Důvodem těchto úvah bylo to, že stíhání emigrantů se míjelo účinkem, protože většina odsouzených trest nikdy nevykonala a udělení milosti po podání žádosti bývalo víceméně automatické. „K vlastní novelizaci však nedošlo do pádu komunistického režimu. Generální pardon přinesla emigrantům až amnestie Gustáva Husáka z 8. prosince 1989,“ uzavřel Rokoský.

  Petříček: ‚Odcházím se vztyčenou hlavou.‘ Zahraničí zatím povede ministr vnitra Hamáček

ČTK

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com