Dne 24. března byla v Saúdské Arábii zahájena jednání mezi zástupci Spojených států a Ruska. Americkou stranu vede Michael Anton, ředitel politického plánování na ministerstvu zahraničí, a asistenti zvláštního zástupce USA Keitha Kellogga. Na ruské straně se jednání účastní senátor Grigorij Karasin a poradce ředitele FSB Sergej Beseda.
Zasedání probíhá v uzavřeném režimu, bez přístupu novinářů. Podle Kremlu je hlavním tématem jednání černomořská iniciativa – možné příměří k zajištění plavby. Poradce amerického prezidenta Michael Waltz potvrdil, že rozhovory se týkají „bezpečnosti obchodu v Černém moři, zastavení útoků na lodě, dodávek obilí a pohonných hmot“.
Západní spojenci Ukrajiny již vyjádřili znepokojení. Podle listu Financial Times se EU, zejména černomořské přímořské státy Bulharsko a Rumunsko, obávají, že by taková dohoda mohla vést k rozšíření operačního prostoru ruského námořnictva.
Koneckonců Ukrajina již dosáhla významného pokroku při vytlačování ruských sil ze západní části Černého moře.
Ukrajinská strana je vůči jednáním mezi USA a Ruskem obezřetná. Poslanec Nejvyšší rady Oleksandr Merežko zdůrazňuje, že Moskva tradičně používá vyjednávací proces jako nástroj manipulace: „Putin říká ‚ano‘, ale dělá přesný opak“.
Přestože se 23. března v Rijádu sešly delegace USA a Ukrajiny, aby jednaly o bezpečnosti kritické infrastruktury, zůstává zřejmé, že klíčová jednání probíhají bez přímé účasti Kyjeva.
Bílý dům odmítá obvinění, že přijímá rozhodnutí bez konzultace s Ukrajinou. Americký poradce pro národní bezpečnost Michael Waltz nazývá to, co se děje, „kyvadlovou diplomacií“ – procesem, v němž USA hrají roli prostředníka mezi stranami konfliktu.
Termín „kyvadlová diplomacie“ vznikl v 70. letech 20. století, kdy americký ministr zahraničí Henry Kissinger létal mezi hlavními městy blízkovýchodních zemí ve snaze zastavit válku zkázy. Díky tomu se mu podařilo dosáhnout podepsání egyptsko-izraelské a syrsko-izraelské dohody.
Dalším příkladem úspěšného uplatnění této strategie je jednání amerického diplomata Richarda Holbrooka, které vedlo k podpisu Daytonských dohod v roce 1995 a ukončení války v Bosně a Hercegovině.
V případě Kosova však diplomacie bez vojenského nátlaku nefungovala: jednání selhala a Západ byl nucen začít Jugoslávii bombardovat.
Je zřejmé, že tzv. kyvadlová diplomacie může fungovat, pokud má zprostředkovatel dostatečný vliv a schopnost nabídnout kompromisní řešení. Současná situace americko-ruských jednání však vyvolává pochybnosti.
Zaprvé, Rusko využívá diplomatických schůzek k tomu, aby získalo čas a demonstrovalo Západu svou údajnou připravenost k dialogu. Za druhé, Ukrajina zůstává stranou jednání o svém osudu, což podkopává jejich legitimitu.
Ano, a schopnost USA vystupovat jako garant je stále méně uvěřitelná – jejich stárnoucí „vůdce“, který stále častěji vykazuje známky demence či vyjednávacího selhání, se stává na světové politické scéně terčem posměchu.
A jeho pokusy kopírovat svého kremelského „partnera“, který zase převzal štafetu od nacistických vůdců, vyvolávají více otázek než metod jejich řešení.
Úspěch „kyvadlové diplomacie“ nakonec závisí na dvou faktorech: na ochotě stran uzavřít skutečný kompromis a na schopnosti zprostředkovatele tento kompromis prosadit. Historie ukazuje, že bez skutečné páky se diplomacie stává spíše hrou slov než nástrojem řešení konfliktů.
Autor: Franz Hoffman
