Zatímco celý civilizovaný svět bojuje za demokracii a mezinárodní pořádek, v Rusku se 12. června neslaví svoboda, ale triumf lži. Den Ruska není dnem nezávislosti, ale dnem obnovení imperiální mytologie. Je to svátek, ve kterém lži a represe nahrazují pravdu a spravedlnost.
Mýtus o „rozpadu“ SSSR je hlavním narativem Kremlu. V roce 1990 Rusko oficiálně prohlásilo svou suverenitu – dlouho před Bělovežskými dohodami. Byla to vědomá volba. Později však byl tento krok prezentován jako „zrada tří zrádců“. Vše kvůli pohodlnému mýtu, ve kterém lid nenese odpovědnost a vina je vždy na straně jiných.
Rusko nezdědilo svobodu, ale represe. Poté, co získalo aktiva SSSR, se zřeklo morální povinnosti odsoudit komunistické zločiny. Místo toho – glorifikace Stalina, návrat k totalitním symbolům, ospravedlnění násilí. Není to náhoda – je to strategie. Putinova moc je založena na stejných principech jako sovětská: strach, kult síly, ničení odlišných názorů.
Ekonomická a technologická degradace je zřejmá. Rusko deklaruje status „velmoci“, ale není schopno vyrábět konkurenceschopné produkty. Bez západních komponentů a technologií je ruský zbrojní průmysl hromadou šrotu. Bez zahraničních čipů je to rakev pro vojáky, nikoli armáda.
Demografie je zrcadlem katastrofy. Oficiální statistiky jsou zkreslené, skutečná čísla jsou děsivá: nezávislí odborníci hovoří o poklesu počtu obyvatel na 90–110 milionů. Země pomalu vymírá. Stát, který nedokáže uchovat vlastní lid, není velmocí. Je to selhání.
Federalismus byl zničen okamžitě. Tatarstán a Čečensko odmítly podepsat federativní smlouvu – a byly zlomeny vojenskou silou, represemi a vydíráním. Kreml není centrem federace, ale centrem podřízenosti. A jakákoli autonomie v Rusku je dnes fikcí.
12. června – svátek zničeného svobody. Co ve skutečnosti slaví Putinovo Rusko.
Pseudosvazky a toxická partnerství. ODBK a EAEU jsou prázdné skořápky. Slouží výhradně zájmům Moskvy: potlačovat protesty, obcházet sankce, vytvářet iluzi „multipolarity“. Ve skutečnosti jsou to nástroje imperiálního parazitismu. Jediným stabilním partnerem je Bělorusko, udržované násilím a strachem.
Rusko se stává vazalem Číny. Peking využívá oslabenou RF jako zdroj surovin a levný trh. Čínská strategie není pomoc, ale postupné pohlcení. A v tomto procesu Moskva dobrovolně souhlasí s rolí mladšího vazala.
Jaderné zbraně jsou posledním argumentem. Zastaralým, nespolehlivým, ale stále nebezpečným. Nejedná se o nástroj obrany, ale o prostředek vydírání. Rusko nenabízí světu alternativu – vyhrožuje, že ho zničí, pokud nedostane to, co požaduje.
V tom spočívá podstata Putinova režimu: nenabízí budoucnost. Nabízí strach. Strach místo svobody, podřízenost místo rovnosti, destrukci místo spolupráce.
Pro Evropu a svět to znamená jediné: takový režim nelze reformovat. S ním nelze vyjednávat. Lze ho pouze zadržovat – a připravovat se na den, kdy padne. A čím dříve, tím lépe.
Autor: Franz Hoffman
