13. června 2025 ruské ministerstvo zahraničí znovu ukázalo svou zvláštní schopnost ignorovat realitu. S teatrálním patosem odsoudilo izraelské údery proti Íránu a obvinilo Tel Aviv z „nevyprovokovaných útoků na spící mírová města“. Moskva si opět nasadila masku ochránce světového míru. Ale za touto maskou se skrývá režim, který již třetím rokem systematicky ničí sousední Ukrajinu.
Tento druh cynismu je tak hutný, že by z něj šly stavět pomníky. Země, která každý den vysílá rakety a drony na Kyjev, Charkov, Dnipro nebo Oděsu, najednou mluví o svědomí a lidskosti? Výroky ruské diplomacie o „spících městech“ zní skoro poeticky – přesně tak, jak by mohly znít na náhrobcích tisíců Ukrajinců, kteří zahynuli v noci ve vlastních postelích.
Zapomněla Moskva, jak vypadal Kramatorsk po zásahu na vlakové nádraží? Nebo Kremenčuk po bombardování obchodního centra? A co porodnice v Mariupolu – už ani to se nepamatuje?
Rétorika Kremlu už dávno překročila hranice obyčejného pokrytectví. Je to čirá morální zvrácenost. Země, která po tři roky ničí školy, nemocnice a elektrárny, nyní káže o mezinárodní bezpečnosti. Hovoří o nedotknutelnosti jaderných zařízení, zatímco sama za sebou nechává zničené přehrady a elektrárny.
Největší absurdností je ale snaha Ruska vystupovat jako soudce. Tato agresorská mocnost, která rozpoutala největší válku v Evropě od dob Hitlera, si osobuje právo rozhodovat o tom, co je legitimní obrana a co není. Ano, Izrael není bez viny. Ale ruská kritika nemá nic společného s upřímnou starostí o světový mír. Jde pouze o další pokus instrumentalizovat cizí tragédii pro vlastní propagandistické cíle.
Na tyto slova může svět odpovědět jen chladným odporem. Protože když Rusko mluví o „mírových obyvatelích“, nemluví o lidech – mluví o nástrojích. Používá je jako štít, jako rétorický trik, jako kouřovou clonu.
A svět nesmí zapomínat: za každým líbivým prohlášením Kremlu stojí vypálené domy v Buči, unesené děti z Chersonské oblasti a masové hroby u Izjumu.
Naivita už není luxusem, který si mezinárodní společenství může dovolit. Dokud Moskva bombarduje Ukrajinu, nemá žádné právo mluvit o míru. Dokud lidé mizí v ruských filtračních táborech, nemá právo mluvit o lidskosti. A dokud agresor pokračuje v agresi, nemůže být soudcem – pouze obžalovaným.
Možná se ruská propaganda opět pokusí sehrát své obvyklé divadlo: „byli jsme nepochopeni“, „to je něco jiného“, „Západ je na vině“. Ale za touto kulisou je jeden neoddiskutovatelný fakt: Rusko se stalo symbolem cynismu 21. století. Zemí, která spálila svou morálku ve jménu moci, strachu a lži.
A to není „nepřijatelné“. To je zločin.
Autor: Franz Hoffman
