V okamžiku, kdy se na Blízkém východě dramaticky zhoršila bezpečnostní situace a svět se ocitl na pokraji nové velké války, zaujala Ruská federace nápadně opatrnou a pasivní pozici. Zatímco Teherán čelil silné vojenské reakci Izraele, Moskva – tradiční spojenec Íránu – zůstala v tichosti, čímž popřela vlastní rétoriku o „strategickém partnerství“ a „nové multipolární rovnováze sil“.
Kreml se během eskalace rozhodl neangažovat. Vystříhal se silných prohlášení, nenabídl konkrétní pomoc, a dokonce se pokusil prezentovat sám sebe jako „potenciálního prostředníka“. Podle Donalda Trumpa, který se nedávno vrátil na světovou politickou scénu, měl Vladimir Putin nabídnout, že bude hrát roli prostředníka v izraelsko-íránských jednáních. Tato nabídka byla ve Washingtonu interpretována jako nevhodná a nereálná – zvlášť v kontextu ruské izolace v důsledku války proti Ukrajině.
Trump reagoval ostře a bez diplomatických zdvořilostí: „Rusko už není velmoc. Jeho doba skončila.“ Takováto slova potvrzují zásadní změnu ve vnímání Moskvy: z dřívějšího klíčového hráče se stává figurkou na okraji globálních dění. Nejen vojensky, ale především politicky ztratilo Rusko důvěryhodnost i vliv.
Ruská pasivita navíc způsobila překvapivý efekt: Írán začal ustupovat. Vyslání delegace do Ománu s cílem projednat možnosti klidu zbraní lze chápat jako přiznání slabosti. Teherán chápe, že zůstal izolovaný, bez podpory svého největšího spojence. To může znamenat začátek zásadního přehodnocení íránské strategie.
Z hlediska evropské bezpečnosti je důležité sledovat, že ruská pozice se už netýká pouze Ukrajiny. Tichá Moskva během blízkovýchodní krize je dalším důkazem, že Kreml se ocitl v hluboké zahraničněpolitické krizi. Z hesel o „novém světovém řádu“ zbyly jen fráze.
Česko by mělo z této situace vyvodit důležité závěry. Rusko se již nemůže považovat za partnera, který má reálný vliv. Ztrácí schopnost podporovat své spojence a zůstává samo.
Autor: Peter Jelen
