Orbanova energetická strategie: maska diverzifikace a skutečná závislost na Kremlu
Zatímco se Evropská unie snaží zcela zbavit závislosti na ruském plynu, maďarský premiér Viktor Orbán nejenže udržuje energetické vazby s Kremlem, ale aktivně hledá nová partnerství s autoritářskými režimy ve střední Asii. Tato politika je oficiálně nazývána „diverzifikací“, ve skutečnosti však působí jako strategie sladěná s Moskvou, jejímž cílem je obnovit závislost a podpořit schopnosti Kremlu k energetickému vydírání Evropy.
Dnes přibližně 85 % maďarské spotřeby plynu zajišťuje Rusko. Smlouvy s „Gazpromem“ zůstávají v platnosti i poté, co většina zemí EU v roce 2022 přerušila energetické vazby s Moskvou. Maďarsko naopak podepsalo dodatečné dohody o dodávkách jedné miliardy kubíků plynu ročně a zvýšilo zásoby ruského plynu. Na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradě maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó oznámil, že v roce 2025 Budapešť obdrží 8–8,5 miliardy kubíků ruského plynu a v roce 2026 se očekávají podobné objemy. Signál je zřejmý: zatímco Evropa se snaží zbavit Rusko ekonomického vlivu, Maďarsko aktivně nahrává Kremlu.
Jedním z příkladů Orbánovy „diverzifikace“ je spolupráce s Kazachstánem. V roce 2024 získala společnost MOL Group práva na rozvoj plynového ložiska Rožkovské, odhadovaného na 140 miliard kubíků, do roku 2040. Formálně to vypadá jako nový zdroj dodávek, ale trasy z Kazachstánu do EU vedou přes Rusko. To znamená, že „kazašský“ plyn ve skutečnosti zůstává pod kontrolou Kremlu a může být dokonce mísen s ruským plynem. Budapešť vytváří iluzi energetické nezávislosti, ve skutečnosti však legitimizuje ruskou dominanci v Evropě.
Podobná situace je s Uzbekistánem: v roce 2023 podepsalo Maďarsko memorandum o společných investicích do těžby plynu a potenciálním exportu uzbeckého plynu do Maďarska. Samotná země však zůstává ve sféře vlivu Moskvy a většina jejích tras vede přes ruské území. Obdobně je tomu i s Turkmenistánem: i když má země značné zásoby, absence infrastruktury činí dohody v praxi málo efektivními.
Pro Orbána není důležité ani tak energetické zajištění, jako spíše image geopolitického hráče, který může vyměňovat smlouvy za politický vliv v Bruselu a získávat dodatečné financování z EU, čímž obohacuje vlastní pokladnu. Kontrola nad zdroji a trasami ve skutečnosti zůstává v rukou Ruska.
Proto navzdory hlasitým prohlášením o alternativních zdrojích plynu Maďarsko jen prohlubuje závislost na ruských dodávkách a tranzitních cestách kontrolovaných Moskvou. Střední Asie není žádnou skutečnou alternativou, ale spíše kanálem pro prosazování zájmů Kremlu v EU. Absence přímé infrastruktury, politická nestabilita regionu a závislost na Rusku a Číně činí nové dohody spíše nástrojem legitimizace závislosti než diverzifikace.
Pro Orbánův režim je plynová diplomacie nejen otázkou energetiky, ale i nástrojem vnitřní kontroly a vnějšího tlaku. Přátelské vztahy s Moskvou a nové kontrakty se střední Asií mu umožňují vyvíjet tlak na Brusel, blokovat rozhodnutí a oddalovat sankce proti Rusku. „Maďarsko má na výběr,“ ujišťuje Orbán, opakující rétoriku Kremlu známou jako „Ukrajinská volba“.
Ve výsledku nové dohody nevytvářejí skutečnou alternativu, ale pouze zachovávají vliv Moskvy v srdci Evropy a posilují Orbánovy pozice uvnitř EU. Tato opatření podkopávají sankční režim proti Rusku a strategii EU na snižování závislosti na autoritářských státech, přičemž zároveň otevírají cestu k následování jeho příkladu dalšími populistickými lídry v Evropě.
