Diplomatický balet Evropanů a Putinovo čekání

V posledních dnech jsme svědky záplavy evropských iniciativ, jejichž ušlechtilým cílem je zajisté odvrátit vojenskou agresi Ruska proti Ukrajině. Po pozoruhodné pouti francouzského prezidenta Emmanuela Macrona do Moskvy a Kyjeva a ošemetné výpravě německého kancléře Olafa Scholze do Washingtonu se sešli oba tito státníci s polským prezidentem Andrzejem Dudou v rámci takzvaného Výmarského trojúhelníku, o kterém se myslelo, že už dávno nefunguje.

Shodli se, že jim všem třem jde o „bezpečnost a stabilitu v Evropě a také o svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny“. Světe div se. A aby toho nebylo málo, ve čtvrtek se v Berlíně koná další setkání zástupců Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny v takzvaném normandském formátu, které už bylo jednou, aniž cokoli vyřešilo.

Řekněme si dobrá, je pořád lepší jednat a využívat k tomu všechna dostupná fóra než nechat Rusko bez západní reakce dál hromadit jednotky na ukrajinské hranici; odhaduje se, že už tam je na 115 tisíc vojáků připravených k boji. A to i přesto, že Vladimir Putin zjevně zatím nehodlá hodit zpátečku.

Když se prezident Macron v Kyjevě chlubil, že se mu od ruského hostitele dostalo ujištění, že napětí záhy zmírní, Moskva to popřela – a Elysejský palác musel pak také Macronova slova korigovat.

Putin dává najevo, že je ochoten se bavit se státníky jako je Macron nebo Scholz, který tam jede v nejbližších dnech, už proto, aby se pokoušel vrazit klín do západní jednoty. Zároveň předvádí určitou blahosklonnou únavu z těchto setkání a v podstatě čeká, jak se vyvine zadřený dialog se Spojenými státy. Právě jim totiž Rusko adresovalo své bezpečnostní požadavky a právě ony mu na ně zatím negativně odpověděly.

Evropská unie nehraje žádnou roli

Je celkem jasné, že ruský vládce nemůže dlouhodobě držet obrovské vojsko na ukrajinské hranici. Buď dá povel k útoku, nebo začne jednotky stahovat; k tomu bude potřebovat vysvětlení, které se mu nyní Západ pokouší poskytnout. Momentálně zde převládá dojem, že bezprostřední masivní agrese nehrozí; už o ní nemluví ani Američané, podle kterých byla ještě nedávno na spadnutí.

  Komentář: Nová vláda má hezký program. Ale pro jinou zemi

Nyní jde o to, co kdo Putinovi nasliboval či naslibuje a jak si to v Kremlu přeberou. Nejde jen o to například slíbit, že ta či ona členská země NATO, třeba Francie nebo Německo, nepřipustí přijetí Ukrajiny do této organizace, ačkoli formálně bude nadále možné.

Jak však má Putin takový nepsaný závazek prodat domácímu publiku, vyhecovanému protiukrajinskou a protizápadní hysterií? On bude žádat něco víc, nějaké bezpečnostní záruky v rámci konceptu takzvané „nedělitelné“ evropské bezpečnosti, kterou si Rusko představuje podstatně jinak než západní země.

Evropští politici tedy přemýšlejí, co by se mohlo Rusku nabídnout, aby přestalo dupat okovanýma botama. Nebo jakými sankcemi pohrozit – nebo ne. Německý kancléř třeba pořád ještě váhá, zda položit na stůl také plynovod Nord Stream 2.

V celém tomto početně obsazeném představení, kde chvilkami už ztrácíme nit, velmi citelně chybí jeden hráč, a tím je Evropská unie. Vysoký představitel pro zahraniční politiku Josep Borrell nehraje žádnou roli a evropská diplomatická služba nepřišla s žádným návrhem.

Rusko nechce s Unií jednat a členové Unie mu to beze slova usnadňují. Budiž nám útěchou, že tato krize zcela jasně vrací smysl existenci Severoatlantické aliance. Ruské válečnické burácení stmelilo její řady, podnítilo neutrální země jako Švédsko a Finsko, aby znovu uvažovaly o členství, a přimělo Spojené státy, aby se znovu začaly pořádně starat o Evropu – ačkoli to zjevně neměly až tak moc v úmyslu.

Karel Barták

Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..