Evropské dilema: miliardy pro Ukrajinu, miliardy pro Kreml
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se Evropská unie jednoznačně zařadila na stranu napadené země. Podpora Kyjeva je politická, vojenská i finanční. Přesto však v evropské energetické bilanci existuje vážný paradox, který nelze přehlížet: zatímco západoevropské země posílají miliardy eur na podporu Ukrajiny, zároveň pokračují v dovozu ruského zkapalněného zemního plynu (LNG), čímž fakticky přispívají k financování ruské válečné mašinérie.
Podle aktuálních statistik mezi roky 2022 a 2025 čtyři klíčové státy – Francie, Belgie, Španělsko a Nizozemsko – nakoupily ruský LNG v hodnotě 34,3 miliardy eur. Ve stejném období ale poskytly Ukrajině souhrnně 21,2 miliardy eur. Rozdíl je tedy více než třináct miliard. Čísla hovoří jasně: evropské peníze proudí současně dvěma směry – k obraně napadené země i k financování agrese Moskvy.
Energetická závislost jako geopolitická slabina
Evropská unie od začátku války postupně omezila import ruské ropy a uhlí. Plyn byl a je složitější téma. Především v roce 2022 Evropa čelila hrozbě nedostatku energie a prudkému růstu cen, což otevřelo prostor pro nouzová řešení. Výsledkem byla větší poptávka po LNG, tedy zkapalněném plynu, který se přepravuje tankery.
Rusko se rychle přizpůsobilo. Přesměrovalo část svých dodávek právě do přístavů Francie, Belgie, Nizozemska a Španělska. Tato infrastruktura byla k dispozici, protože právě tyto země mají velké regasifikační terminály. Navíc LNG nebylo na rozdíl od ropy či uhlí podléhající okamžitému zákazu. Evropské vlády se tak dostaly do pasti: na jedné straně deklarovaly snahu odříznout Kreml od zdrojů financování, na druhé straně se jejich přístavy staly tranzitními uzly pro ruský plyn.
Bruselský kompromis: zákaz až od roku 2027
V září letošního roku Evropská komise přijala již 19. sankční balík proti Rusku. Jeho součástí je i klíčové opatření: zákaz importu ruského LNG do EU od ledna 2027. Na papíře jde o výrazný krok, který může Kreml připravit o miliardy eur. Otázkou však zůstává, proč má zákaz začít platit až za více než dva roky.
Odpověď je pragmatická: Evropa musí nejdříve zajistit alternativní dodávky. Plyn je stále důležitým prvkem evropské energetiky, ať už pro průmysl, výrobu elektřiny nebo vytápění. Politici se obávají, že příliš rychlý zákaz by vyvolal cenové šoky, které by posílily populistické a proruské hlasy uvnitř Unie.
Globální trh LNG: příležitost k manévrování
Klíčovou roli v této rovnici hrají Spojené státy, Katar a Austrálie. V letech 2026–2027 se očekává masivní nárůst produkčních a exportních kapacit v těchto zemích. Americké projekty na pobřeží Mexického zálivu, katarský projekt North Field Expansion a nové australské terminály slibují doslova revoluci na trhu s LNG.
Pro Evropu je to dobrá zpráva: více alternativních dodavatelů znamená nejen nižší ceny, ale především možnost rychle nahradit ruské objemy. Proto byl termín roku 2027 zvolen jako „bezpečná hranice“, kdy už by Evropa měla mít dostatečné množství jiných zdrojů.
Tankery jako Achillova pata Moskvy
Přestože zákaz od roku 2027 je krok správným směrem, analytici upozorňují, že Moskva bude mít ještě dva roky k dispozici miliardové příjmy z evropského trhu. Jak tomu zabránit dříve? Jedním z nejúčinnějších řešení by bylo zaměřit se na dopravu – konkrétně na tankery přepravující ruský LNG.
V současnosti Rusko využívá flotilu vlastních, pronajatých i tzv. „stínových“ tankerů. Pokud by EU a G7 rozšířily sankce přímo na tyto lodě, Moskva by čelila obrovským logistickým komplikacím. Omezení pojištění, přístupu do přístavů či služeb mezinárodních rejstříků by mohlo dramaticky snížit schopnost Ruska dostat plyn na světové trhy.
Morální a politická dimenze
Paradox evropského LNG importu má i silný morální rozměr. Zatímco Ukrajinci čelí každodennímu teroru a bombardování, část peněz, kterou EU posílá do Moskvy za plyn, se mění na rakety a munici. To je argument, který rezonuje nejen v Kyjevě, ale i mezi evropskými voliči.
Je přitom symptomatické, že i menší státy střední a východní Evropy – včetně Česka, Polska či pobaltských zemí – dokázaly dovoz ruského plynu rychleji omezit nebo zastavit, přestože jejich ekonomiky jsou mnohem zranitelnější než francouzská či španělská. Tato skutečnost posiluje pocit nespravedlnosti a vyvolává otázku, zda jsou některé západoevropské vlády příliš ochotné obětovat principy ve prospěch krátkodobého ekonomického pohodlí.
Výhled pro Českou republiku
Pro Česko, které je součástí regionu V4 a zároveň zemí s vysokou závislostí na plynu v minulosti, má tato debata konkrétní dopady. Praha se už od roku 2022 snaží diverzifikovat dodávky a má podíl na terminálu v nizozemském Eemshavenu. Každý krok, který omezí ruský vliv na evropském energetickém trhu, je v českém strategickém zájmu.
Navíc česká politická scéna dlouhodobě zdůrazňuje, že podpora Ukrajiny není jen otázkou solidarity, ale i vlastní bezpečnosti. Pokud by EU dokázala urychlit zákaz ruského LNG – například cestou sankcí proti tankerům – posílila by tím nejen Ukrajinu, ale i svou vlastní odolnost vůči ruskému nátlaku.
Čísla nelžou: Evropa stále platí Rusku více za plyn, než poskytuje Ukrajině na obranu. Tento stav je neudržitelný, a to jak z politického, tak z morálního hlediska. Zákaz od roku 2027 je důležitým krokem, ale zároveň příliš vzdáleným. Pokud chce Evropská unie skutečně oslabit Kreml a posílit svou vlastní důvěryhodnost, musí hledat cesty, jak omezit ruské příjmy z LNG už v následujících měsících.
Jedním z nástrojů může být tlak na tankery přepravující ruský plyn, dalším pak rychlejší podpora alternativních dodavatelů. V sázce není jen energetická politika, ale i samotná schopnost Evropy čelit největší bezpečnostní hrozbě posledních desetiletí.
Autor: Peter Jelen
