Agresivní Kreml musíme držet na uzdě. Nejvíc nebezpeční jsme ale pořád sami sobě

Česku se naskytla jedinečná šance resetovat a rovnocenně nastavit vztahy s autoritativním režimem Vladimira Putina. Vypovězení ruských agentů po kauze Vrbětice i srovnání počtu diplomatů na obou ambasádách je ale jen snadnější částí úkolu. Ve vztazích s Východem je třeba udělat si rychle pořádek především doma, což je komplikovanější než poslat pár Rusů zpátky do Moskvy.

Konečně jsme se ukázali jako stát, který ví, co chce, a dokáže udělat razantní krok správným směrem. Tleskal jsem vláděPoslanecké sněmovněSenátu i tajným službám,” jásá v nedávném rozhovoru pro iDnes hudebník Michael Kocáb, který se před třiceti lety podílel na odsunu sovětských vojsk z Československa.

Českou vládu chválí za postup v kauze Vrbětice. Konkrétně za rychlé vypovězení osmnácti ruských diplomatů, podezřívaných ze špionáže, a poté i za srovnání počtu lidí na velvyslanectvích v Praze a Moskvě. Vláda Andreje Babiše se pod tlakem mimořádných okolností po útoku ruské vojenské rozvědky GRU na našem území odvážila činů, kterým se její předchůdci z řady důvodů vyhýbali.

Patří jí za to uznání, ta těžší část práce na ni ale teprve čeká. Pokud nás má agresivita Kremlu (a Pekingu, dodejme) opravdu přestat ohrožovat, musí následovat řada vnitropolitických kroků. Bez nich se z místa nehneme.

Při pohledu na ruský vliv v Česku poutá kromě osazenstva ambasády v Bubenči největší pozornost prezident republiky se svými opakovanými a vysoce nebezpečnými tahy ve prospěch kremelské propagandy. Pro Moskvu je Miloš Zeman (i jeho nejbližší spolupracovníci Martin Nejedlý či Vratislav Mynář) “darem z nebes”. Způsobu, jakým zpochybňuje celou prozápadní orientaci země, není jednoduché čelit.

Naši zahraniční politiku ale i nadále podle ústavy definují vláda a parlament. Navíc rozpočet prezidentské kanceláře každý rok schvaluje Poslanecká sněmovna

  Rusko-běloruské jednání prezidentů jako příklad Lukašenkové neschopnosti vyřešit problémy své země

Plně v jejich rukou je i další klíčová věc – podpora českých tajných služeb. Případ Vrbětice jasně ukazuje, že k odhalení jedné z největších špionážních afér v novodobé historii země zásadně přispěla jejich spolupráce se západními rozvědkami, zejména s tou britskou. Bez ní bychom pravděpodobně dodnes nevěděli, co se v Česku v roce 2014 (stejně jako například v Bulharsku) reálně dělo.

Dezinformátor kontroluje tajné služby

Je proto bizarní, že předsedou bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny, který má na tajné služby i utajované informace dohlížet, stále zůstává Radek Koten (SPD). Člověk, který opakovaně sdílel neověřené poplašné zprávy či dezinformace a byl na Facebooku členem skupin “Za záchranu světa před Němci, ilumináty a USA”, “Chceme pryč z NATO a EU – Rusko je náš opravdový přítel” nebo “Stop Američanům, stop americkým kolonám a stop americké provokaci Ruska”.

Bez důvěry spojenců, že se jimi sdílené klíčové informace nedostanou do nesprávných rukou, jsou ohroženy nejzákladnější zájmy této země. Na to, jak jednoduše a nebezpečně přitom odtékají citlivé informace z klíčových míst českého státu, upozorňuje ředitel BIS Michal Koudelka opakovaně.

Lehkovážné nakládání se zprávami tajných služeb je v naší zranitelnosti směrem k Východu ovšem jen vrcholkem ledovce. Kolega David Klimeš na stránkách tohoto on-line deníku opakovaně upozorňuje na absenci jednotné zahraniční politiky státu a na to, jak “rozvalené Česko přímo láká k provokacím”.

Dokazuje to i nejnovější lavírování ministra vnitra Jana Hamáčka, který vyhoštění ruských špionů ohlašoval těsně poté, co vycouval z velmi podivné cesty do Moskvy a dodnes hraje kontroverzní roli chytré horákyně v kauze Rosatom.

Česko potřebuje – nejpozději po podzimních parlamentních volbách – klidnou a věcnou debatu o prioritách zahraničních politiky i červené bezpečností linii vůči Rusku nebo Číně, odsouhlasenou napříč demokratickými politickými stranami. Stejně jako shodu na tom, že tajné služby se kromě profesionálního dohledu neobejdou především bez podpory a respektu ke své nezastupitelné roli. K tomu neoddělitelně patří i jasné přihlášení se ke spojeneckým závazkům v rámci EU nebo NATO, jež jsou ve světle nedávných událostí důležitější než kdykoli jindy.

  Ceny za násilí. Oživení fašismu v Evropě.

Not bussiness as usual

Součástí debaty o hrozbách z Východu musí být i mechanismus fungování českého byznysu v těchto autoritativních zemích. Tajné služby “nepřekáží českému byznysu v pronikání na tyto velké trhy” nebo nevytváří “hysterii”, která vytlačuje naše firmy z těchto trhů “ve prospěch zemí, kde ta hysterie neexistuje”, jak opakovaně tvrdí prezident Zeman.

Otázka nikdy nestála tak, zda na tyto velké rizikové trhy vyrážet, ale za jakých podmínek tak činit. Tajné služby jsou v tom, podobně jako v Německu či kdekoli jinde v západních zemích, nezastupitelné. Každý větší český podnikatelský subjekt, který v Rusku nebo Číně investuje, čelí v těchto zemích velmi rizikovému faktoru, totiž slití politiky a ekonomiky v jedno.

Na těchto trzích neexistuje nic jako “business only”. A každý velký hráč (jako například obří česká finanční skupina PPF), který zde drží velký objem financí, si musí být vědom tlaku, který na něj může Moskva či Peking vytvářet směrem domů. Tu financovat čím dál více prokremelsky znějící Institut Václava Klause, tu skrytě “racionalizovat” debatu o Číně.

To není automatické obvinění, jen konstatování reality, kterou je třeba při obraně před podvratnou činností současných režimů v Rusku nebo Číně brát vážně a stanovit si pro ni kontrolní mechanismy. Právě ekonomické vazby a jejich skrytý vliv na politiku jsou totiž pro evropské země včetně Česka největším ohrožením.

Opravdu racionální debata o tom, jak efektivně čelit hrozbám z Východu, bude mít určitě řadu dalších úrovní. Ve světle vrbětické aféry je ale čím dál jasnější, že ji nemůžeme přeskočit. Veškerá pozitiva vyhošťování ruských agentů z Česka by bez toho přišla vniveč.

Zdroj: https://nazory.aktualne.cz/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *