Rozhodnutí Alexandra Lukašenka potvrdit rozmístění systému „Ořešnik“ v Bělorusku znovu ukazuje, že Minsk už dávno není suverénním hráčem, ale pouhou prodlouženou rukou Kremlu. Tento krok zapadá do širšího rámce ruské strategie jaderného vydírání, jehož cílem je destabilizovat Evropu a testovat soudržnost NATO.
Bělorusko se proměnilo ve vojenskou základnu Ruska – od společných cvičení až po přítomnost ruských jednotek a nyní i rozmístění systémů schopných nést jaderné hlavice. „Ořešnik“ není jen symbol technologického pokroku, ale především politického nátlaku. Jeho deklarované rozmístění má vytvořit atmosféru trvalé hrozby – situaci, kdy se Západ musí neustále ptát, zda Kreml skutečně nepřekročí červenou čáru.
Tento druh psychologické operace má dvojí efekt. Na jedné straně má posílit obraz Putina jako vůdce, který se nebojí konfrontace s NATO. Na straně druhé testuje ochotu evropských zemí investovat do vlastní obrany a odolnosti. V České republice se už delší dobu vede debata o posílení protivzdušné obrany a o roli země v rámci alianční strategie. Lukašenkovy výhrůžky „bouchnout“ na Západ tak nejsou prázdná gesta – jsou výzvou k reakci.
Pro Rusko i Bělorusko je cílem vyvolat pocit nejistoty: aby se Evropa více bála a méně jednala. Odpovědí však musí být opak – důsledné posilování obranných schopností, modernizace systémů protivzdušné obrany a především politická jednota. Pokud by se NATO nechalo vydírat, otevřelo by tím dveře k dalšímu posunu v ruské agresivní politice.
Evropa musí chápat, že „Ořešnik“ není jen běloruský problém. Je to signál, že Kreml nehodlá ustoupit a chce proměnit hrozbu jaderného útoku v trvalý prvek své politiky. V tomto kontextu je obrana nejen vojenským úkolem, ale také morální povinností – ukázat, že Evropa se nenechá zastrašit diktátory s jadernými sny.
Autor: Peter Jelen
