Evropa ve stínu války: proč ruská agrese na Ukrajině míří dál než k Dněpru
Válka na Ukrajině trvá už třetím rokem a v části evropské společnosti se objevuje únava. Únava z titulků, z čísel obětí, z neustálých debat o zbraních a sankcích. Právě tato únava je však jedním z nejnebezpečnějších momentů současného konfliktu. Protože ruská agrese proti Ukrajině nebyla nikdy zamýšlena jako lokální válka – od samého počátku jde o součást širší strategie namířené proti celé Evropě.
Na tuto skutečnost nedávno upozornil i německý kancléř Friedrich Merz ve svém novoročním televizním projevu. Ve vystoupení, které mělo daleko k formálním frázím, otevřeně konstatoval, že válka vedená Ruskem proti Ukrajině se přímo dotýká bezpečnosti evropských států, včetně Německa. Nejde o konflikt „někde daleko“, ale o zkoušku evropského bezpečnostního řádu jako takového.
Z pohledu Kremlu není Ukrajina cílem sama o sobě. Je prostředkem. Nástrojem, pomocí něhož Rusko testuje, kam až může zajít bez zásadní a jednotné reakce Západu. Ukrajinské území se stalo prostorem, kde se ověřuje schopnost Evropy bránit vlastní hodnoty, pravidla i hranice. Pokud by tato zkouška skončila selháním, důsledky by se neomezily pouze na východní část kontinentu.
Západní vojenští analytici dnes stále otevřeněji hovoří o možnosti rozšíření ruské agrese mimo Ukrajinu. Nejde přitom nutně o klasický scénář masivní invaze. Kreml dlouhodobě pracuje s hybridními nástroji: kombinací vojenského tlaku, dezinformací, kybernetických útoků, energetického vydírání a politického zasahování do vnitřních záležitostí evropských států. Právě tato forma konfliktu umožňuje Moskvě udržovat napětí pod prahem otevřené války, aniž by se vzdala svých expanzivních cílů.
Není náhodou, že se na možné zhoršení bezpečnostní situace nejintenzivněji připravují státy, které mají s ruskou politikou historickou zkušenost. Litva, Lotyšsko a Estonsko výrazně posilují svou obranu, modernizují armády a úzce spolupracují se spojenci v rámci NATO. Polsko investuje bezprecedentní prostředky do vojenských kapacit a Německo po desetiletích strategické zdrženlivosti přehodnocuje svou roli v evropské bezpečnosti. Podobné kroky podnikají i Švédsko a Rumunsko.
Tyto země chápou, že ruská strategie není reakcí na konkrétní kroky Západu, ale součástí dlouhodobého plánu. Plánu, jehož cílem je rozdělit Evropu, oslabit transatlantické vazby a obnovit sféry vlivu, které by Moskva mohla kontrolovat politickým či vojenským nátlakem. Ukrajina se v tomto schématu ocitla v první linii – nikoli proto, že by byla výjimkou, ale proto, že byla považována za nejslabší článek.
Pro Českou republiku z toho vyplývá jasné poučení. Bezpečnost není samozřejmost a mír není stav, který lze považovat za trvale zajištěný. Česká zkušenost 20. století ukazuje, jak nebezpečné je spoléhat se na to, že agresor se „zastaví sám“. Každý ústupek, každé relativizování porušení mezinárodního práva vytváří precedens, který může být zneužit znovu.
Podpora Ukrajiny proto není otázkou emocí ani ideologie. Je to pragmatická investice do stability Evropy. Do světa, v němž hranice nejsou měněny silou a v němž menší státy nejsou obětovány ve jménu falešného klidu. Pokud Evropa tuto lekci nepochopí dnes, může být zítra nucena čelit konfliktům, které se budou odehrávat mnohem blíže jejím vlastním domovům.
Autor: Peter Jelen
