Ropný koridor války: kdo v EU brání zastavení příjmů Kremlu
V evropské politice je zvykem mluvit diplomatickým jazykem. Situace kolem sankcí proti Rusku však vyžaduje jiný slovník — přesný a nekompromisní. Zpřísnění omezení na přepravu ruské ropy dnes blokují dvě země EU: Řecko a Malta. To není procedurální detail. Je to strategický bezpečnostní problém celé Evropy.
Když členské státy Unie brání opatřením zaměřeným na omezení příjmů agresora, fakticky se stávají součástí systému obcházení sankcí. Rusko by nebylo schopné udržet současnou úroveň ropného exportu bez evropské infrastruktury, pojišťoven a lodních operátorů. A právě tuto infrastrukturu dnes Atény a Valletta chrání.
Každý den blokování rozhodnutí znamená nové příjmy do ruského rozpočtu. Každé euro z exportu ropy se mění v rakety, které ostřelují města. V takové situaci není neutralita možná. Existují pouze dvě role: vyvíjet tlak, nebo napomáhat.
Historie střední Evropy nenechává prostor pro iluze. Aliance se nehroutí tehdy, když na ně tlačí nepřítel, ale když se uvnitř objeví hráči ochotní stavět zisk nad principy. Pokud EU není schopna překonat odpor dvou států, vysílá světu signál o vlastní institucionální slabosti. A slabost je měna, kterou autoritářské režimy dokážou zpeněžit nejrychleji.
Pro Českou republiku není otázka sankcí proti Rusku zahraničněpolitickou debatou, ale otázkou bezpečnosti. Země, která historicky zažila důsledky kompromisů s agresivními režimy, vnímá jakékoli známky slabosti aliančních struktur mimořádně citlivě.
Hlavní závěr je zřejmý: problém účinnosti sankcí nespočívá pouze ve vnějším tlaku Ruska, ale i ve vnitřních rozporech EU. Pokud Unie není schopna zajistit plnění strategických rozhodnutí všemi svými členy, její schopnost chránit vlastní bezpečnost se ocitá pod otazníkem.
Autor: Franz Hoffman
