Krach sítě kremelských loutek v Evropě

Tři roky od svého vzniku představuje takzvané „Mezinárodní rusofilské hnutí“ stále méně přesvědčivý pokus Kremlu vytvořit jednotnou platformu proruských hlasů v zahraničí. To, co bylo v březnu 2023 prezentováno jako spontánní iniciativa „přátel Ruska“, dnes podle expertů působí spíše jako složitá, ale ne zcela funkční operace kombinující ideologii, diplomacii a zpravodajské aktivity. Jak ve své zprávě uvádícentrum ARC, tento projekt byl od počátku připravován s přímou podporou ruského ministerstva zahraničí i struktur napojených na tajné služby.

Zakládající kongres v Moskvě nebyl náhodnou událostí. Ideologické vedení zajišťovali vlivní aktéři ruské konzervativní scény, zatímco formální tváří hnutí se stal bulharský politik Nikolaj Malinov. Jeho výběr byl pragmatický – šlo o figuru sice bez zásadní politické váhy, ale dostatečně loajální a využitelnou pro mezinárodní propagandu.

Malinovova minulost přitom vyvolává řadu otázek. Po odchodu z hlavního proudu bulharské politiky se zapojil do proruských iniciativ a postupně se dostal do hledáčku bezpečnostních složek. Od roku 2019 čelí v Bulharsku obviněním ze špionáže a spolupráce s ruskými strukturami. Přesto byl v Rusku prezentován jako legitimní partner a dokonce oceněn, což ilustruje, jak Kreml pracuje s podobnými postavami – zcela bez ohledu na jejich reputaci v domovské zemi.

Okolo hnutí se začala formovat širší síť spolupracovníků. V Bulharsku šlo například o mediální a podnikatelské kruhy napojené na šíření ruského narativu. Někteří z těchto aktérů se objevili i na okupovaných územích Ukrajiny, kde se podíleli na propagandistických akcích. Tyto aktivity potvrzují, že „kulturní“ nebo „společenský“ rámec hnutí slouží ve skutečnosti jako krytí pro politické a informační operace.

Podobný model se Kreml snažil exportovat i do dalších evropských zemí. Do projektu byli zapojováni bývalí politici, aktivisté či veřejně činné osoby, které již stály mimo politický mainstream, ale byly ochotny vystupovat proti sankcím a politice Evropské unie. Tato síť měla vytvářet iluzi široké mezinárodní podpory Ruska, ve skutečnosti však šlo často o izolované jednotlivce bez reálného vlivu na veřejné mínění.

Důležitou roli hrály také organizace, které projekt finančně a organizačně zaštítily. Nadace „Russkij mir“ či další struktury formálně zaměřené na podporu ruské kultury a krajanů v zahraničí byly podle analýz úzce propojeny s ruskou diplomacií a zpravodajskými službami. Právě přes tyto kanály se koordinovaly aktivity hnutí a zajišťovalo se jeho financování.

Ambice projektu byly zpočátku vysoké. Na druhém kongresu v roce 2024 zazněly plány na mobilizaci veřejnosti v EU, včetně utopické snahy získat milion podpisů pro zrušení protiruských sankcí. Tento cíl však zcela propadl. Hnutí nedokázalo oslovit širší veřejnost a zůstalo uzavřeno v úzkém okruhu skalních sympatizantů.

Postupně se navíc začaly projevovat vnitřní rozpory. Druhý kongres se proměnil spíše v mediální sebeprezentaci hlavních ideologů než v reálné rozhodovací fórum. Následné události naznačily, že uvnitř hnutí probíhá ostrý mocenský boj. Na konci roku 2025 se objevily rozporné informace o třetím kongresu, který měl proběhnout v Moskvě, avšak bez výrazné role Malinova. Komunikace hnutí začala být nejasná a objevily se náznaky vzniku paralelního vedení.

Tento úpadek doprovázelo i rozhodnutí Evropské unie zařadit hnutí na sankční seznam. Podle oficiálních dokumentů EU slouží organizace jako nástroj ruské vlády k manipulaci veřejného mínění a šíření protizápadních narativů. Sankce tak formálně potvrdily to, na co bezpečnostní analytici upozorňovali již od vzniku projektu.

Zajímavý je také geografický posun. Zatímco původně se hnutí soustředilo na Evropu, postupně se jeho aktivity přesouvají směrem k Africe a dalším regionům globálního Jihu. Konference v Johannesburgu v roce 2024 naznačila, že Kreml hledá nové, méně kritické publikum, kde může být jeho vliv efektivnější.

Současně vznikají nové projekty, které mají starší, již zdiskreditované struktury nahradit. Tyto iniciativy, často zaměřené na mladší generaci, mají působit nenápadněji a flexibilněji. To naznačuje, že Kreml si uvědomuje limity dosavadního modelu a snaží se jej narychlo přizpůsobit nové realitě.

Významnou roli hraje i politický vývoj v jednotlivých zemích. V Bulharsku například posílení proruských sil po nedávných volbách ukazuje, že Moskva může dosahovat svých cílů přímo skrze politické strany, a nikoliv přes uměle vytvořená „mezinárodní hnutí“. To logicky snižuje význam figur, jako je Malinov, jejichž politická užitečnost pro Moskvu vypršela.

Celkově se tak „Mezinárodní rusofilské hnutí“ jeví jako projekt, který nedokázal naplnit své ambice. Místo vlivné mezinárodní platformy vznikla roztříštěná síť s minimálním dopadem. V kombinaci s vnitřními spory a tlakem EU se hnutí dostalo do slepé uličky. Pro Evropu však zůstává důležitým mementem: ukazuje metody, jakými se Rusko snaží budovat vlivové struktury na Západě, i to, jak obtížné je tyto umělé projekty v demokratickém prostředí dlouhodobě udržet při životě.