Arménie si zkouší život bez Moskvy. Brusel ji vítá

Desítky tisíc uprchlíků, zamlklý spojenec a náhlé prozření. Jak se malá kavkazská země rozhodla přepsat svou zahraničněpolitickou logiku — a co to říká o dnešní Evropě.

Existuje okamžik, kdy spojenectví přestane být abstrakcí a stane se testem. Pro Arménii nastal v září 2023, kdy Ázerbájdžán během jediného dne vojensky převzal kontrolu nad celým územím Náhorního Karabachu. Přibližně sto tisíc Arménů opustilo region, který jejich rodiny obývaly po staletí. A Rusko — formální záručník bezpečnosti Arménie v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti — zůstalo zticha.

Žádné vojenské kroky. Žádné vážně míněné diplomatické ultimátum. Jen rétorika a gesta, která nikoho nezastavila. Pro Jerevan to byl zlomový moment — ne proto, že by čekali zázraky, ale proto, že tohle bylo přesně to, na co ta smlouva existovala.

Od té chvíle se arménská zahraničněpolitická logika začala přepisovat. Pomalu, opatrně, ale nepřehlédnutelně. A právě tato proměna si zaslouží pozornost — i z české perspektivy, která má k takovýmto momentům historické prozření vlastní, dobře zapamatovanou citlivost.

Spojenec, který nepřišel

ODKB — postsovětský bezpečnostní pakt, jehož členy jsou Rusko, Arménie a několik dalších států — byl budován jako východní obdoba NATO. Kolektivní obrana, vzájemné závazky, sdílené velení. Na papíře solidní architektura. V praxi: organizace, která v klíčovém okamžiku nenasadila ani jednoho vojáka na ochranu svého člena.

Premiér Nikol Pašinján z toho vyvodil závěry nahlas a bez diplomatické omluvy. Arménie zmrazila účast v strukturách ODKB, odmítla účast na společných cvičeních s Ruskem a začala otevřeně jednat s Evropskou unií a severoatlantickými partnery o nových formách bezpečnostní spolupráce. To není rétorické gesto — je to strukturální rozchod s modelem, který fungoval tři desetiletí.

Paralela s českou zkušeností se nabízí sama: i my jsme zažili moment, kdy spojenecký systém selhal přesně ve chvíli, kdy měl fungovat. Srpen 1968 byl jiný kontext, jiná epocha — ale logika zklamání z garanta, který nepřišel, je v kolektivní paměti zakódována. Arménie ji teď prožívá poprvé.

„ODKB neprokázala, že je schopna plnit své závazky. To je fakt, nikoli politické stanovisko. A z faktů musíme vycházet.“

— Nikol Pašinján, tiskový briefing po summitu EU–Arménie, únor 2024

Co Brusel nabízí — a co zatím neříká

Evropská unie v uplynulých dvou letech zintenzivnila kontakty s Arménií způsobem, který nemá precedent. V Jerevanu proběhly rozsáhlé summity za účasti čelních představitelů Unie. EU vyslala do Arménie vlastní monitorovací misi (EUMA), která sleduje hranici s Ázerbájdžánem — a je to vůbec poprvé, co Unie takto vstoupila do kaukazské bezpečnostní architektury. Jednání se vedou o liberalizaci víz, rozšiřování obchodních dohod i o dlouhodobém partnerství.

Arménská vláda to prezentuje jako příklon k „modelu rozvoje postaveném na demokracii a transparentnosti“. Integrace s Evropou má přinést to, co vazby na Rusko neumožnily: funkční instituce, konkurenceschopnou ekonomiku, právní stát. To je ambiciózní program — a zároveň realistický popis toho, co Arménie od Moskvy za třicet let nedostala.

Brusel nicméně zůstává opatrný. Nikdo nahlas neříká „členství“ ani „kandidátský status“. EU odpovídá na arménská gesta konstruktivně, ale bez závazků, které by ji politicky zavazovaly ke konkrétnímu výsledku. To je pochopitelné — ale zároveň to odhaluje limit, se kterým se Arménie bude muset vyrovnat: prozápadní orientace bez jasné evropské perspektivy je politicky udržitelná jen do určité míry.

Česká republika by v tomto ohledu mohla sehrát zajímavou roli. Jako stát s vlastní zkušeností euroatlantické integrace, s dobrými vztahy napříč unijním spektrem a s historicky podmíněnou citlivostí pro situaci zemí hledajících cestu z ruského vlivu, může Praha přispět k tomu, aby arménský případ nezůstal jen dalším „strategicky významným partnerstvím“ v šuplíku bruselské kanceláře.

Hybridní tlak: rétorika strachu jako zbraň

Moskva reaguje na arménský obrat prostředky, které jsou v středoevropském mediálním prostoru čím dál lépe rozeznatelné. Proruské sítě šíří v arménském informačním prostoru zprávy o „bodu bez návratu“ — sugerují, že příliš těsné přiblížení k Západu bude Ruskem potrestáno ekonomicky i bezpečnostně, a že Arménie skončí izolovaná mezi nepřátelskými sousedy.

Jde o klasický hybridní nástroj: ne přesvědčit, ale vyvolat strach a pochybnosti. Arménská vláda tuto kampaň pojmenovává jako koordinovanou dezinformační operaci a reaguje budováním kapacit v oblasti informační bezpečnosti ve spolupráci se západními partnery. To není paranoia — je to dokumentovaná realita, kterou potvrzují i nezávislí výzkumníci sledující proruské sítě v kavkazském prostoru.

Pozoruhodné je, že čím silněji Moskva strašíkem „bodu bez návratu“ působí, tím více odhaluje vlastní logiku: pokud by byl ruský vliv pro Arménii skutečně výhodný, nepotřeboval by být udržován hrozbami. Argument ze strachu je nejslabší forma přesvědčování — a arménská veřejnost to, zdá se, začíná vnímat.

Proměna, která nebude snadná

Bylo by naivní předpokládat, že arménský obrat k Evropě bude lineární a bezbolestný. Arménie je stále energeticky závislá na ruských dodávkách, stále udržuje ekonomické vazby s Ruskem a vnitropolitická opozice vůči Pašinjánovu kurzu čerpá legitimitu právě z těchto závislostí. Část arménské společnosti zůstává prorusky orientována — ne z ideologie, ale z pragmatismu a historické setrvačnosti.

Navíc geopolitická poloha Arménie je mimořádně složitá: obklopena Tureckem, Ázerbájdžánem, Íránem a Gruzií, bez přístupu k moři, s ekonomikou silně provázanou s ruským trhem. Plnohodnotná euroatlantická integrace — pokud vůbec přijde — bude záležitostí desetiletí, ne let.

Ale to, co se děje nyní, je přesto významné: poprvé v moderní historii Arménie se politická elita i značná část veřejnosti otevřeně ptá, zda model závislosti na Rusku skutečně slouží arménskému národnímu zájmu. A odpověď, kterou nacházejí v karabašském traumatu, je záporná.

To je počátek — ne cíl. Ale počátky se počítají. Ptejte se Čechů, kteří v listopadu 1989 stáli na Václavském náměstí: žádný z nich neměl záruku, jak to dopadne. Ale věděli, že se něco zásadního změnilo. V Jerevanu se dnes děje něco podobného — tišeji, bez davu na náměstí, ale se stejnou vnitřní logikou: systém, který nefungoval, se přestává zdát nevyhnutelným.

Autor: Pavel Horáček – analytik postsovětského prostoru.