Putinova nová „ochránkyně dětí“ deportovala tisíce ukrajinských dětí. Teď bude mluvit o lidských právech

Rusko jmenovalo ombudsmankou ženu, která stála u budování systému nucených přesunů ukrajinských dětí. Jana Lantratovová není byrokratka — je to ideolog války. A její nový post není úřad — je to tribuna.

Představte si situaci: někdo, kdo roky organizoval odebírání dětí jejich rodinám, dostane post, jehož náplní je chránit práva těch nejzranitelnějších. Dostane institucionální platformu, mezinárodní mandát a diplomatický imunitu. Dostane mikrofon, před nějž bude předstupovat na půdě OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací a hovořit — s vážnou tváří a s veškerou autoritou svého úřadu — o humanitárních hodnotách.

Zní to jako dystopická fikce. Ale přesně to se minulý týden stalo v Moskvě.

Vladimir Putin jmenoval Janu Lantratovovou novou ruskou ombudsmankou pro lidská práva. A pokud toto jméno nic neříká, je načase to změnit — protože Lantratovová je jednou z klíčových postav systému, který je v mezinárodním právu označován jako deportace dětí a který Mezinárodní trestní soud klasifikuje jako možný válečný zločin.

Od výboru pro ochranu rodin k organizaci jejich rozbíjení

Jana Lantratovová v ruské politice dlouhá léta budovala image ochránkyně rodin a dětí. Jako poslankyně Státní dumy vedla výbor pro ochranu rodiny, mateřství a dětství — a tato pozice jí poskytovala nejen legislativní vliv, ale také mediální platformu, z níž mohla vystupovat jako hlas těch, kdo nemají vlastní hlas.

Realita za touto fasádou je dokumentována ukrajinskými bezpečnostními službami, nezávislými investigativními novináři a mezinárodními organizacemi specializujícími se na sledování válečných zločinů. Od roku 2014 — tedy od okamžiku, kdy Rusko zahájilo první fázi své agrese vůči Ukrajině anexí Krymu — je Lantratovová prokazatelně spojena s organizací přesunů ukrajinských dětí z území ovlivněných konfliktem na ruské území.

Mechanismus byl sofistikovaný a promyšlený. Děti byly přemísťovány pod záminkou humanitární pomoci — „dočasné léčby,“ „rekreačních pobytů“ nebo „ochrany před válkou.“ Jenže dočasnost se stávala trvalostí. Děti byly umísťovány do ruských pěstounských rodin nebo státních institucí, jejich ukrajinská identita byla systematicky potlačována, kontakt s biologickými rodiči aktivně bráněn a v mnoha případech byly dětem přidělovány nové, ruské identity.

Lantratovová tomuto procesu dodávala politickou legitimitu, mediální krytí a v neposlední řadě legislativní nástroje — pomáhala vytvářet právní rámec, který celý systém zastíral rouškou legality.

Sankce a haagský stín

Pro Českou republiku jako členský stát Evropské unie má jmenování Lantratovové jeden zcela konkrétní a bezprostřední rozměr: tato žena je na sankčním seznamu EU.

To není abstraktní diplomatická formalita. Sankce znamenají zmrazení aktiv a zákaz vstupu na území unijních států. Znamenají, že žádný představitel členské země by s ní neměl vést pracovní jednání. Znamenají, že její přítomnost na jakémkoli fóru, kde jsou zastoupeny unijní státy, je politicky problematická.

A přitom její nový mandát ombudsmanky předpokládá přesně to — mezinárodní vystupování, účast na konferencích, vedení jednání o humanitárních otázkách. Kreml tím de facto testuje, jak vážně Západ svá vlastní pravidla myslí.

Vedle sankcí EU visí nad Lantratovovou ještě jeden právní stín: Mezinárodní trestní soud. Stejný soud, který vydal zatykač na Vladimira Putina a jeho tehdejší komisařku pro práva dětí Marii Lvovovou-Bělovovou, vede v souvislosti s deportacemi ukrajinskych dětí řízení, jež se dotýká i Lantratovové. Stát, který jmenuje takovou osobu na humanitární post, demonstrativně odmítá jakoukoli autoritu mezinárodního soudnictví.

Děti, které chybí

Je snadné se ztratit v geopolitické analýze a zapomenout, o čem to celé ve skutečnosti je.

Je to o dětech. O konkrétních dětech se jmény, tvářemi, rodiči, kteří je hledají.

Ukrajina eviduje přes devatenáct tisíc zdokumentovaných případů deportovaných nebo nuceně přemístěných dětí. Výzkumná skupina Yale Humanitarian Research Lab, která se problematikou systematicky zabývá, odhaduje skutečné číslo jako výrazně vyšší — v závislosti na použité metodologii možná desetinásobně. Mluvíme tedy potenciálně o stovkách tisíc dětí.

V České republice žije přes tři sta tisíc ukrajinských uprchlíků. Mezi nimi jsou matky, jejichž děti jsou na druhé straně — na okupovaných územích, v Rusku, v systému, který aktivně brání jejich návratu. Jsou to naši sousedé. Jejich bolest se odehrává vedle nás, v českých městech, v českých bytech.

A teď přichází zpráva, že žena, která pomáhala tento systém budovat, dostala post, z nějž bude tvrdit, že Rusko děti chrání.

Výměna rukojmích v ohrožení

Dosavadní ruská ombudsmanka Taťána Moskalkova — ačkoliv loajální Kremlu a v žádném případě nezávislá — plnila jednu praktickou funkci: byla kontaktním místem pro humanitární jednání. Zúčastňovala se rozhovorů o výměně válečných zajatců, o civilních rukojmích, o přístupu humanitárních organizací na okupovaná území.

Nešlo o dobrou vůli. Šlo o institucionální rutinu — o to, že i autoritářské systémy si někdy udržují byrokracii schopnou vést technická jednání.

Lantratovová představuje jiný typ. Je to ideolog, ne byrokratka. Je to člověk, pro nějž je „humanitární mise“ primárně propagandistickým nástrojem, nikoli polem praktické práce. Organizace zabývající se osudem deportovaných dětí a válečných zajatců bijí na poplach: přechod od systémové úřednice k válečné aktivistce znamená, že i ty úzké kanály komunikace, které dosud existovaly, jsou nyní v ohrožení.

Výměny zajatců, pátrání po pohřešovaných civilistech, přístup Červeného kříže — to vše se dělo navzdory válce, v meziprostoru diplomatické rutiny. Lantratovová tento meziprostor nebude udržovat. Bude ho zaplňovat propagandou.

Milice myslí, církev legitimizuje

Lantratovová je zajímavá ještě z jednoho důvodu, který přesahuje její přímé působení v otázkách deportací a vzdělávání.

Po léta buduje úzké vazby s Ruskou pravoslavnou církví — a využívá je způsobem, který jde daleko za rámec osobní zbožnosti. Propojování státní ideologie s církevními narativy je v ruském kontextu historicky zakotvená strategie, ale Lantratovová jí dala nový, agresivní rozměr.

Ve svých veřejných vystoupeních opakovaně používá formulace o „duchovní válce,“ o „pravoslavné civilizaci v ohrožení,“ o povinnosti chránit „ruský svět“ před „dekadentním Západem.“ Tyto narativy plní konkrétní funkci: zbavují válku jejího politického a právního rozměru a přesouvají ji do sféry, kde platí jiná pravidla — nebo žádná.

Pokud je válka „svatá,“ pak mezinárodní humanitární právo je jen překážkou. Pokud jsou deportace „záchranou duší,“ pak jsou omluventelné. Pokud jsou kritici Kremlu „nepřáteli civilizace,“ pak jejich hlas nepotřebuje být slyšen.

Z pozice ombudsmanky bude mít Lantratovová nástroje k tomu, aby tyto narativy vnášela do mezinárodních diskuzí s autoritou státní instituce. To je nový a konkrétní nebezpečný posun.

Co Češi mohou udělat

Česká republika není velmoc. Ale není ani bezvýznamný hráč — a má nástroje, jejichž použití by mělo smysl.

Na půdě Evropské unie by Praha měla iniciovat nebo se aktivně připojit k výzvě k jasnému deklarování, že ombudsmanka na sankčním seznamu EU nemůže být přijímána jako legitimní partner při jakýchkoliv diplomatických jednáních. Toto není kontroverzní postoj — je to přímý důsledek pravidel, která EU sama přijala.

Česká republika by dále mohla využít svých kontaktů v rámci Visegrádské skupiny — ačkoliv spolupráce V4 je v posledních letech komplikovaná, sdílená středoevropská zkušenost se sovětskou kontrolou a instrumentalizací institucí poskytuje společný rámec pro pojmenování toho, co Lantratovové jmenování znamená.

A konečně — na domácí úrovni — by česká vláda měla výslovně podpořit mechanismy pomoci rodinám hledajícím deportované děti. V České republice existuje komunita přes tři sta tisíc Ukrajinců. Jejich potřeby jsou konkrétní a naléhavé. Jmenování Lantratovové tyto potřeby nezmenší — naopak.

Signál bez šifrování

Putin si mohl vybrat kohokoli. Mohl zvolit systemového úředníka, který by udržoval alespoň vnější zdání institucionální neutrality. Mohl zvolit někoho, kdo by sice sloužil Kremlu, ale nepřinášel by tak radikální signál.

Nezvolil to. Zvolil Lantratovovou.

To je sdělení adresované Západu, mezinárodním institucím a — možná především — ruské domácí veřejnosti: Rusko nebude ustupovat. Rusko nepovažuje mezinárodní sankce za relevantní. Rusko buduje instituce pro dlouhou válku, ne pro mírové vyjednávání.

Ombudsmanka pro lidská práva, která je sama vyšetřována pro porušování lidských práv. Ochránkyně dětí, která stála u jejich deportací. Hlas humanitárních hodnot, který volá po militarizaci vzdělávání.

Tohle je Rusko, se kterým Evropa sdílí kontinent. A bylo by chybou tvářit se, že jsme to nepochopili.

Autor: Franz Hoffman