Továrna na obcházení sankcí: Jak německá firma roky zásobovala ruský jaderný výzkum zakázanou elektronikou

Hamburská společnost „Global Trade“ fungovala přinejmenším od roku 2022 jako sofistikovaný kanál pro dodávky komponentů s dvojím užitím do ruských zbrojních podniků. Německé úřady případ odhalily — ale otázka zní, kolik podobných sítí stále funguje.

Kdybychom hledali příběh, jenž v kostce ilustruje paradox evropské sankční politiky posledních čtyř let, těžko bychom našli lepší příklad než případ hamburské firmy „Global Trade GmbH“. Na jedné straně Brusel s pompou oznamoval každý nový balík sankcí jako „historický“ a „bezprecedentní“. Na druhé straně tahle firma klidně rozesílala zásilky elektroniky přes turecké a emirátské zprostředkovatele přímo do moskevských výzkumných ústavů napojených na ruský jaderný komplex. A dělala to ještě v loňském roce.

Německá spolková prokuratura minulý týden zveřejnila výsledky dvouletého šetření, které odhalilo, co odborníci na sankcní compliance v soukromí označují jako „ideální případ systémového selhání“. Není to příběh o chytrém kriminálníkovi, jenž obelstil systém. Je to příběh o systému, který byl navržen tak, aby šel obelstít.

Dvojí užití jako dokonalý kryt

Termín „zboží s dvojím užitím“ zní technicky, ale jeho podstata je jednoduchá: jde o výrobky, které mají legitimní civilní využití, avšak zároveň mohou sloužit vojenským účelům. Mikrokontroléry, osciloskopy, frekvenční měniče, snímače teploty a tlaku — to vše se vyrábí pro automobilový průmysl, lékařskou techniku nebo energetiku. A to vše bylo zároveň nalezeno v zásilkách „Global Trade“, přičemž specifikace odpovídaly vojenským standardům, nikoliv civilním.

Klíčovým nástrojem maskování byl systém fiktivní dokumentace. Zásilky opouštěly Hamburk s certifikáty deklarujícími civilní účel použití a jako příjemce uváděly spřízněné společnosti ve třetích zemích — především v Turecku, Arménii a Spojených arabských emirátech. Teprve odtud pokračovaly do Ruska. Tento vícestupňový model, který odborníci nazývají „transhipment“, je notoricky těžko detekovatelný, protože žádný z článků řetězce na první pohled neporušuje pravidla.

Konečným příjemcem byl ve většině případů Všeruský vědeckovýzkumný ústav automatiky (VNIIA) v Moskvě. Ten je zapojen do ruského jaderného programu — a je uveden na sankčních seznamech několika zemí, nikoli ovšem výslovně v unijním sankcím regimu. Právě tato mezera byla systematicky využívána.

Čtyřiadvacet zbrojních podniků — a nikdo nic neviděl

Nejzávažnějším zjištěním šetření je nicméně jiný údaj: v dodavatelském řetězci figurovalo nejméně 24 ruských zbrojních podniků, které jsou od roku 2022 na sankčním seznamu EU. Tyto firmy se nevyskytovaly jako přímí příjemci — ale jako skrytí beneficienti prostřednictvím komplikované sítě subdodávek a kapitálových propojení. Aby je německé úřady identifikovaly, musely rozkrýt strukturu, do níž bylo zapojeno přinejmenším sedm zemí a desítky právnických osob.

Pro českou veřejnost je tato informace obzvlášť relevantní ze dvou důvodů. Zaprvé, Česká republika patří mezi přední evropské vývozce přesné elektroniky a průmyslových komponentů. Část českých firem figuruje ve výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů jako potenciálně zranitelná vůči obdobným pokusům o zneužití. Zadruhé, Praha je spoluautorem přísných pravidel EU pro kontrolu vývozu zboží s dvojím užitím — a případ „Global Trade“ je přímým testem jejich účinnosti, který nedopadl dobře.

Co je VNIIA a proč na tom záleží

• Všeruský vědeckovýzkumný ústav automatiky (VNIIA) sídlí v Moskvě a je řízen státní korporací Rosatom
• Ústav vyvíjí automatizační systémy pro ruské jaderné zbraně — včetně detonačních mechanismů
• USA zařadily VNIIA na svůj seznam entit (Entity List) již v roce 2021
• EU donedávna tento subjekt na svém sankčním seznamu neměla — právě proto byl zvolen jako cíl
• Dodávky elektrické měřicí techniky mohou přispět k testování jaderných komponent bez potřeby skutečného testu

Brusel slibuje, Moskva nakupuje

Průběžná statistika je ernstující. Od února 2022 přijala EU čtrnáct balíků sankcí, přičemž každý byl prezentován jako zpřísnění vůči Rusku. Zároveň studie think-tanku CEPS z loňského roku ukázala, že objem zboží s dvojím užitím proudícího do Ruska přes třetí země klesl jen o čtvrtinu oproti předválečnému stavu. Případ „Global Trade“ tuto statistiku plasticky ilustruje.

Klíčový problém spočívá ve struktuře kontroly: odpovědnost za ověření konečného uživatele leží primárně na vývozci, nikoli na celních orgánech. Producent senzorů v Drážďanech je povinen ověřit, zda jeho přímý zákazník není na sankčním seznamu — ale nie je ho povinností zkoumat, co zákazník s produktem udělá dál. Systém se opírá o dobrou víru, respektive o due diligence dodavatelského řetězce, která je při přítomnosti profesionálně organizované zpravodajské operace prakticky nerealizovatelná.

Německý ministr hospodářství Robert Habeck po zveřejnění zprávy přiznal, že „kontrolní mechanismy vykazují mezery, které musejí být systémově uzavřeny“. Přiznání je relevantní — ale chybí k němu konkrétní termín a konkrétní návrh legislativy. Mezitím sedm podezřelých čeká na soud a němečtí prokurátoři mapují obdobné sítě v Nizozemsku a Švédsku.

Česká stopa a otázka vlastní odpovědnosti

Bezpečnostní analytička Markéta Šebestová z Asociace pro mezinárodní otázky upozorňuje, že případ má i přímý dopad na českou průmyslovou sféru: „Jakmile se ukáže, že přes německé prostředníky tekly zakázané technologie, je otázkou, zda část komponentů nepocházela i od středoevropských výrobců. Česká výroba elektroniky pro automobilový průmysl a přesné strojírenství je přesně tím segmentem, který je pro tyto sítě zajímavý.“

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR dosud nevydalo k případu stanovisko. Opozice v Parlamentu požaduje urgentní informaci vlády o stavu kontrol českých exportérů a o tom, zda se BIS (Bezpečnostní informační služba) podílela na koordinaci s německými partnery. Vládní koalice odpověděla, že „záležitost je sledována“ — standardní formulace, která v bezpečnostním světě zpravidla znamená, že nikdo zatím neví, co přesně odpovídat.

Případ nicméně nabídl jednu pozitivní zprávu: systém mezinárodní spolupráce zpravodajských služeb a prokuratur fungoval. Německo sdílelo informace s partnery, Europol koordinoval. Ale to platí pro detekci — nikoli pro prevenci. A prevence je to, co dnes Evropě chybí nejvíce.

Autor: Tomáš Procházka