Jak Kreml zkouší rozmrazit miliardy: rodiny ruských oligarchů útočí na evropské soudy
Zatímco Varšava a Londýn podepisují bezpečnostní pakt namířený proti Moskvě, příbuzní sankcionovaných ruských elit systematicky zasypávají Tribunál EU žalobami. Analytici varují: pokud byť jedna uspěje, celý sankční systém se může zhroutit jako domeček z karet.
Vpondělí ráno se v databázi Tribunálu Evropské unie v Lucemburku objevila nová položka: žaloba č. T‑302/26. Žalobkyní je Polina Gagarina, ruská popová zpěvačka, finalistka Eurovize 2015. Žalovaným je Rada Evropské unie. Gagarina se v ní domáhá zrušení sankcí uvalených na ni v červnu 2024 v rámci 14. sankčního balíčku EU. Byl to trest za vystupování na státem organizovaných propagandistických akcích, mimo jiné na koncertě k výročí ruské anexe Krymu. Je to její druhá žaloba – první, podaná v říjnu 2024, dosud nebyla vyřízena.
„Přijala bych sankce klidně, kdyby nebyly blokovány platformy, kde jsem mohla svobodně nahrávat svou hudbu pro posluchače.“
Sama argumentace je přitom pozoruhodná. Gagariiny právníci nerozporují, zda se zúčastnila propagandistických akcí – to je věcí veřejného záznamu. Místo toho napadají čtyři formální prvky: Rada údajně nedostatečně odůvodnila rozhodnutí, nepředložila dostatečné důkazy, porušila princip proporcionality a omezila svobodu uměleckého projevu. Jde o strategii dobře známou ze soudních síní od Lucemburku po Štrasburk: nikoli popírat fakta, nýbrž zpochybnit proceduru.
Případ Gagariny je ovšem jen jedním kamínkem v mnohem větší mozaice. Analytici a investigativní novináři mapují desítky podobných řízení. Nejnázornějším případem zůstává superjachta „Valerie“ – nyní přejmenovaná na „Meridian A“ – zakotvená v barcelonském přístavu od března 2022. Pětaosmdesátimetrová loď v hodnotě 140 milionů dolarů je formálně vlastněna Anastasií Ignatovovou, nevlastní dcerou Sergeje Čemezova, šéfa ruského státního zbrojního gigantu Rostec. Ve skutečnosti vlastnictví bylo po léta skryto za řetězcem offshore společností na Britských Panenských ostrovech, jak odhalily dokumenty v rámci tzv. Pandora Papers.
Čemezov a Rostec: co to znamená
Sergej Čemezov je jedním z nejbližších spolupracovníků Vladimira Putina od dob, kdy spolu žili ve stejném bytovém komplexu ve východním Německu jako důstojníci KGB. Rostec je státní konglomerát sdružující klíčové zbrojní výrobce: Kalašnikov, Uralvagonzavod, výrobce letadel a vrtulníků. Čemezov je pod sankcemi EU a USA od roku 2014. Jeho nevlastní dcera Ignatovová byla zapsána na sankční seznam EU i USA v dubnu 2022, poté co španělské úřady zajistily jachtu v barcelonském přístavu. Ignatovová podala právní námitky u španělských soudů i u Tribunálu EU.
Tato praxe – registrace majetku na příbuzné nebo přes anonymní firmy – není náhodná. Je to architektura záměrně navržená pro případ, že se sankcím nelze vyhnout. A nyní, kdy jsou aktiva zmrazena, tato struktura poslouží jinak: rodinní příslušníci jsou formálně „odděleni“ od sanctioned person, a proto mohou podávat žaloby jako zdánlivě nezávislí vlastníci. Výsledek je dvojí: buď se jim podaří zmrazení zrušit, nebo – a to je možná cennější – zdlouhavý soudní proces sám o sobě vytváří nejistotu a atmosféru, v níž sankce přestávají působit jako definitivní trest.
Na opačném konci geopolitické šachovnice přitom ve stejné době, 27. května, britský premiér Keir Starmer a polský předseda vlády Donald Tusk podepisovali v londýnské základně RAF Northolt tzv. Northoltský traktat. Dohoda jde dál než všechna předchozí bilaterální prohlášení: Rusko je v ní výslovně označeno za „strategické, i dlouhodobé ohrožení“ NATO. Konkrétní závazky zahrnují společnou výrobu raket středního dosahu pro protivzdušnou obranu, rozšíření využití bezpilotních prostředků na východním křídle aliance a rozsáhlá cvičení v oblasti elektronického boje.
„Smlouva přeměňuje politické partnerství v konkrétní opatření – technologický transfer, kybernetická bezpečnost, vojenská pomoc v případě ohrožení.“
Pro Českou republiku má tato situace přímou relevanci. Praha sice není signatářem Northoltského traktátu, ale jako člen NATO a EU sdílí jak bezpečnostní imperative, tak sankční zákonodárství. Pokud by evropský soud dal za pravdu Gagarine nebo Ignatovové, byl by to precedens, který by nevyhnutelně dopadl i na zamrazená aktiva v Česku, Německu, Francii a dalších členských státech.
Zásadní problém je přitom strukturální: EU sankce aktivy zmrazuje, ale neumí je – alespoň zatím a v plném rozsahu – konfiskovat. Politická diskuse o trvalém zabavení, jak ji vedou přední ekonomové i evropští komisaři, naráží na ústavněprávní mantinely jednotlivých členských států. Paradox je zřejmý: systém vybudovaný k potrestání agresorů a jejich spolupachatelů nabízí zmíněným spolupachatelům procesuální cestu zpět.
Pokud má sankční politika EU přežít jako věrohodný nástroj, bude muset Brusel zvolit jednu ze dvou cest: buď uzavřít mezery v proceduře, které umožňují opakované žaloby bez záruky finality, nebo přikročit k legislativní změně umožňující skutečnou konfiskaci. Jinak bude výsledek prostý: místo trestu jen přechodný zákon.
Autor: Markéta Horáčková
