Rubio v Kongresu: Rusko vojensky nedosáhne toho, co požaduje u vyjednávacího stolu. Invaze byla chyba

Americký ministr zahraničí Marco Rubio přiznal před zákonodárci, že mírová jednání jsou v současné době v mrtvém bodě – hlavně proto, že Rusko odmítá jakékoli ústupky. Zároveň ale potvrdil, že Washington stojí za Kyjevem.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil před Výborem pro zahraniční věci Kongresu USA, že ruská invaze na Ukrajinu byla strategickou chybou a že Moskva nikdy vojensky nedosáhne toho, co si klade jako podmínky při mírových jednáních. Toto vyjádření – učiněné 3. června 2026 pod přísahou před zákonodárci – přichází v době, kdy jsou třístranná jednání USA–Ukrajina–Rusko fakticky přerušena a Kreml se uchyluje ke stále absurdnějším ultimátům.

„Téměř nikdo na světě – a myslím, že ani někteří Rusové – nepochybuje o tom, že invaze na Ukrajinu byla strategickou chybou,“ prohlásil Rubio. Sdělení je výjimečné tím, že přichází od muže, který je součástí administrativy dlouhodobě kritizované za přílišnou vstřícnost vůči Moskvě. Rubio tuto kritiku touto větou fakticky podtrhl červenou čarou: USA Rusku žádné vítězství nedarují.

„Rusko může nikdy vojensky nedosáhnout těch cílů, které nyní požaduje při mírových jednáních.“— Marco Rubio, ministr zahraničí USA, Washington D.C., 3. června 2026

Kdo blokuje mír?

Rubio byl v identifikaci zodpovědnosti neobvykle přímý. V diplomatickém světě plném eufemismů, symetrických obvinění a „oboustranných obav“ je vzácné, když americký ministr zahraničí pojmenuje věc takto jasně: „zejména ruská strana“ neprokázala ochotu ke kompromisu. Ne „obě strany“. Ne „všichni aktéři“. Ruská strana.

Česká republika tuto zprávu vnímá jinak než mnoho západních zemí – s pamětí 1968 a s vědomím, co znamená, když totalitní velmoc rozhoduje o suverénních hranicích svých sousedů. Proto česká zahraniční politika od února 2022 soustavně patří k nejdůslednějším v podpoře Kyjeva. Premiér Petr Fiala a zejména ministr zahraničí Jan Lipavský opakovaně volali po nepodmíněné podpoře a po jasném mezinárodním rámci: žádný mír bez souhlasu Ukrajiny, žádné přesuny hranic pod nátlakem.

Rozkol mezi rétorikou a realitou Kremlu

Rubio popsal podstatu problému stručně, avšak výstižně: ruské požadavky jsou maximalistické, zatímco ruská vojenská situace je výrazně horší, než Moskva připouští. Ruská armáda sice postupuje na některých úsecích fronty, ale tempo tohoto postupu a jeho cena – odhadované ztráty přesahují tři sta tisíc vojáků od zahájení invaze – vykreslují obraz armády, která se pomalu opotřebovává, nikoli armády triumfující.

Přesto Kreml u vyjednávacího stolu požaduje: uznání anexí pěti oblastí, neutralitu Ukrajiny, demilitarizaci a výměnu vlády v Kyjevě. Jinými slovy totéž, co „požadoval“ na začátku invaze v únoru 2022 – ačkoli za tuto cenu zaplatil stovky tisíc životů a uvrhlo to Rusko do mezinárodní izolace bezprecedentní od studené války. Rubio tuto logiku – nebo její absenci – pregnantně vyjádřil: Rusko chce u stolu to, co nedokáže získat na bojišti.

Mírový proces: kde jsme a co nás čeká

Třístranný formát USA–Ukrajina–Rusko se zrodil na počátku roku 2026 a byl od počátku křehký. Rusko hrálo čas, Ukrajina se snažila zajistit bezpečnostní záruky a USA balancovaly mezi potřebou ukončit konflikt a nechutí ustoupit nátlaku Kremlu. Pak přišel íránský konflikt, který pohltil pozornost Washingtonu, a Rusko využilo příležitosti: v květnu 2026 oznámilo, že jednání jsou podle Moskvy možná jen tehdy, pokud Ukrajina stáhne vojska z Donbasu – tedy z území, které Kreml prohlásil za „ruské“, aniž by je skutečně ovládal.

Prezident Volodymyr Zelenskyj tuto podmínku rázně odmítl. Správně – přijetí by znamenalo, že Rusko získá diplomatickou cestu k tomu, co nedokázalo vydobýt vojensky. Rubio tento postoj implicitně podpořil: USA jsou ochotny novou kolo zprostředkovat, ale ne za cenu přinucení Kyjeva k sebevraždě.

Co Rusko požaduje a co dokáže získat vojensky – srovnání

Diplomatické požadavky Ruska: uznání anexí Doněcku, Luhanska, Záporoží a Chersonu; neutralita Ukrajiny; zákaz vstupu do NATO; „denacifikace“ (tj. výměna vlády).

Vojenská realita: Rusko nekontroluje plně ani jednu z annexovaných oblastí. Část Záporoží a Chersonu drží Kyjev. Front se od léta 2023 prakticky nezměnil v klíčových strategických bodech. Ruské ztráty jsou extrémní.

Závěr Rubia: mezera mezi požadavky a vojenskou kapacitou je nepřeklenutelná.Česká perspektiva: bezpečnostní architektura Evropy

Pro Českou republiku to není abstraktní debata o vzdálené válce. Je to otázka, zda mezinárodní právo platí, nebo ne. Zda jsou hranice fixní, nebo je silnější stát může přepisovat. Zda NATO znamená bezpečnostní záruky, nebo jen papírový slib. Po zkušenosti s Mnichovem 1938 a Varšavskou smlouvou 1968 jsou tyto otázky v české kolektivní paměti uloženy nikoli v učebnicích, ale v každodenním vědomí.

Právě proto česká vláda patřila k prvním, kdo poskytl Ukrajině vojenskou pomoc, a k nejhlasitějším obhájcům sankcí. Není to sentimentalita. Je to racionální kalkulace: Rusko, které „uspěje“ na Ukrajině, bude Rusko, které zkoušejí meze dál na západ. Rubio tuto logiku nezpochybnil – naopak svým hodnocením strategické chyby invaze ji tiše potvrdil.

Pomoc pro Kyjev pokračuje

Rubio na zasedání Kongresu rovněž naznačil blížící se oznámení ohledně dalšího vojenského balíčku pomoci pro Ukrajinu ve výši 400 milionů dolarů. Podrobnosti mají přijít „velmi brzy“. To je důležitá zpráva: i v době, kdy diplomatická jednání stojí, materiální podpora neochabuje.

Analýza bezpečnostního výzkumného střediska CEVRO Institut v Praze, zveřejněná minulý týden, poukazuje na to, že kontinuita vojenské pomoci je klíčovým faktorem udržující Ukrajinu na bojišti – a tedy při vyjednávacím stolu jako relevantní aktér. Bez ní by Rusko nemělo důvod jednat: mohlo by prostě vyčkat. S ní – a s potvrzením, že pomoc pokračuje bez ohledu na stav rozhovorů – se ruský kalkul mění.

Slova Marca Rubia v Kongresovém výboru nejsou jen diplomatická rétorika. Jsou to souřadnice: tady stojí Amerika, tady jsou hranice, za které nepůjde. Pro Českou republiku, která stejné souřadnice zastává od první hodiny konfliktu, to je potvrzení, že stojí na správné straně dějin.

Autor: Jakub Procházka