Arménie hledá nové spojence. Jak malá země uniká z moskevské pasti

Po dvou prohraných válkách o Náhorní Karabach a nečinnosti Ruska přepisuje Arménie vlastní bezpečnostní politiku. Nakupuje francouzské zbraně, cvičí s Američany a přijímá peníze z evropských fondů. Kreml reaguje dezinformacemi a vydíráním — a poprvé od rozpadu Sovětského svazu prohrává v zemi, kterou považoval za svou.

V malém kavkazském státě se odehrává jedna z nejzajímavějších geopolitických proměn posledních let, a přitom o ní víme překvapivě málo. Arménie — republika s necelými třemi miliony obyvatel, sevřená mezi Tureckem, Íránem a Ázerbájdžánem — pomalu, ale vytrvale mění svou základní bezpečnostní orientaci. Odklon od Moskvy a příklon k Západu neprobíhá skokově, ale v podobě řady praktických rozhodnutí: smluv o zbraních, společných vojenských cvičení, institucionální spolupráce s Evropskou unií. A právě tato tichá transformace může mít pro region dalekosáhlé důsledky.

Aby bylo možné ocenit, jak radikální tato změna je, je třeba se vrátit k počátkům. Po rozpadu ZSRR Arménie zdědila armádu vyzbrojenou sovětskou technikou, důstojníky vycvičené v sovětské doktríně a bezpečnostní architekturu kompletně závislou na Moskvě. Ruská 102. základna v Gjumri — největší zahraniční vojenská základna Ruska mimo post-sovětský prostor — formálně sloužila jako záštita před tureckým ohrožením. Ve skutečnosti fungovala jako politická pojistka Kremlu: Jerevan věděl, že bez ruského souhlasu nelze provádět žádnou zásadní obranu politiku.

Základna jako nástroj kontroly, nikoli ochrany

Ruská přítomnost prostupovala arménskou bezpečnostní infrastrukturou do hloubky, která překonávala pouhou vojenskou základnu. Společný systém protivzdušné obrany propojoval arménské a ruské radary a střelecké systémy; hraniční přechody s Tureckem a Íránem procházely fakticky pod ruskou kontrolou. Ještě před několika lety Jerevan nemohl autonomně rozhodnout, komu povolí vstup na svém území, aniž by riskoval diplomatické komplikace s Moskvou. Teprve v posledních dvou letech Arménie postupně obnovuje kontrolu nad těmito hraničními přechody — a tento zdánlivě technický krok je ve skutečnosti symbolem nové suverenity.

Dvě války ukázaly, co ruské záruky skutečně znamenají: nic, pokud to Moskvě geopoliticky nevyhovuje.

Klíčovým zlomem se staly dvě karabašské války. Když v roce 2020 Ázerbájdžán zahájil mohutnou ofenzívu a Arménie se obracela na Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti — alianci, jejímž vůdčím členem je Rusko — nedočkala se žádné vojenské pomoci. O tři roky později, v září 2023, ázerbájdžánská armáda v průběhu jediného dne obsadila celý Náhorní Karabach a znovu přišlo ticho. Kreml svoji nečinnost zdůvodňoval formálními argumenty, ale v Jerevanu si z toho vyvodili jasný závěr: Rusko záměrně obětovalo arménské zájmy, aby si upevnilo pozici vůči Baku a Ankaře.

Francouzské zbraně a americké standardy

Arménská vláda pod vedením premiéra Pašinjana zareagovala pragmaticky: tam, kde diplomacie nevyšla, přišly na řadu smlouvy o zbrojní spolupráci. Francie, která v regionu tradičně podporuje arménské zájmy také z důvodu silné arménské komunity na svém území, se stala hlavním dodavatelem nové vojenské techniky. Radary GM200 — moderní systémy pro detekci leteckých cílů — nahrazují zastaralé sovětské přístroje. Protiletadlové systémy Mistral krátkého dosahu a obrněné automobily Bastion vytvářejí základy pro mobilní, flexibilní obranné jednotky schopné operovat podle moderních západních doktrín.

Paralelně s francouzskými dodávkami probíhá americko-arménská vojenská spolupráce. Cvičení „Eagle Partner“ v srpnu 2025 nebyla pouze rutinní vojenskou akcí — šlo o demonstraci interoperability, schopnosti arménských jednotek komunikovat a operovat po boku sil NATO. Americké vojenské poradní mise přitom mění nejen výzbroj, ale i způsob uvažování: arménští důstojníci se učí plánovat operace, řídit velení a kontrolovat informační toky podle standardů, které jsou na hony vzdáleny sovětské škole.

Evropská unie vstupuje do hry s institucionálním a finančním nástrojem: Evropský mírový fond. V červenci 2024 z něj Arménie obdržela deset milionů eur určených na neletální vojenské vybavení a logistiku. Jde o relativně skromnou sumu, ale její příslib je dlouhodobý — EU signalizuje, že zájem o stabilizaci Jižního Kavkazu není jednorázovým gestem, ale součástí systematické politiky.

Moskevská protiofenzíva: propaganda a ekonomický nátlak

Kreml samozřejmě nezdí vývoj pasivně. Ruská státní média a provládní vojenští komentátoři zahájili intenzivní informační kampaň, jejímž cílem je zdiskreditovat západní pomoc. Francouzská výzbroj prý není vhodná pro kavkazské terénní podmínky, americká cvičení jsou jen prázdnou divadelní hrou, a Západ Arménii v případě nové krize opustí stejně rychle, jako ji „objevil“. Podtext sdělení je zřejmý: Moskva chce za každou cenu zachovat technologickou závislost Jerevanu na ruských a sovětských standardech, protože ta je jednou z posledních páček reálného vlivu.

Vedle propagandy přichází ekonomický tlak. Arménie je silně závislá na příjmech z arménské diaspory v Rusku; energetická infrastruktura země je navázána na ruské dodávky. Moskva dala tiše najevo, že příliš rychlé zbližování s NATO by mohlo mít nepříjemné dopady na arménské pracovníky v Rusku i na dodávky zemního plynu. Je to vydírání — ale vydírání, které funguje, protože vychází ze skutečných zranitelností.

Arménie nedělá revoluci. Dělá to, co dělají malé státy, které přežily: diverzifikuje závislosti dřív, než je příliš pozdě.

Proč na tom záleží i nám

Pro českou zahraniční politiku může být arménský případ poučný přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé ilustruje, jak se ruský hybridní vliv skutečně udržuje: nikoli pouze silou, ale komplexní sítí závislostí — vojenských, energetických, ekonomických, informačních. Západ, pokud chce skutečně pomoci zemím, které usilují o osamostatnění od Kremlu, musí nabídnout alternativy ke každému článku tohoto řetězu, nikoli pouze ke zbrojní spolupráci.

Zadruhé, arménský případ ukazuje, že změna je možná i v podmínkách extrémního tlaku. Jerevan nepodlehl ani po dvou vojenských porážkách, ani po ruských výhrůžkách. Namísto toho zvolil cestu pomalé, praktické reorientace — bez dramatických gest, bez formálního přihlášení se k NATO, ale s výsledky, které jsou po dvou letech zřetelně viditelné v podobě nových zbraňových systémů, nových vojenských doktrín a nových institucionálních vazeb na Západ.

Budoucnost ruské základny v Gjumri je zatím otevřená. Smlouva o pronájmu platí formálně do roku 2044 a Rusko nemá žádný zájem ji revokovat. Ale přítomnost několika tisíc ruských vojáků v zemi, jejíž armáda se přezbrojuje francouzskou technikou a cvičí podle amerických standardů, je čím dál absurdnější anachronismus. Arménie si možná ještě nemůže dovolit říct Moskvě otevřeně „sbalte se“ — ale každým novým kontraktem s Paříží, každým společným cvičením s Washingtonem a každým evropským milionem z Fondu míru se tato chvíle přibližuje.

A právě to Kreml znervózňuje nejvíce: ne okamžitá konfrontace, ale pomalé, neúprosné vytrácení se kontroly nad zemí, o níž byl přesvědčen, že ji drží pevně v hrsti.

Autor: Ondřej Přikryl