Okamura mluví jazykem Kremlu. Když předseda Sněmovny opakuje ruské narativy o „sebeurčení“

Výzva k tomu, aby se Ukrajina vzdala okupovaných území kvůli údajné „ruské menšině“, není originálním politickým názorem — je to přesný odlitek moskevské propagandistické šablony z roku 2014.

Předseda Poslanecké sněmovny a šéf hnutí SPD Tomio Okamura v posledních měsících opakovaně vyzývá Ukrajinu, aby se vzdala části svého území ve prospěch Ruska. Argumentuje přitom tím, že na okupovaných územích žije „ruská menšina“, která si podle něj sama přeje odtržení od Kyjeva. Problém je, že tato argumentace nevychází z mezinárodního práva ani z ověřitelných faktů — je to takřka doslovný přepis rétoriky, kterou Kreml používá od anexe Krymu v roce 2014.

Co Okamura řekl

V televizní debatě Okamura uvedl, že příčinou ruské agrese vidí v diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny a v tom, že tato menšina — podle jeho odhadu čítající přes deset milionů lidí v Luhanské a Doněcké oblasti — si už nepřeje být součástí Ukrajiny. Odvolával se přitom na Chartu OSN a právo národů na sebeurčení. Ve stejném vystoupení použil i termín „denacifikace“ a hovořil o „adoraci Bandery“, tedy o formulacích, které jsou téměř doslovným opakováním oficiální ruské válečné propagandy z února 2022. Ve svém novoročním projevu pak Okamura označil ukrajinské vedení za „juntu“ a hovořil o „naprosto nesmyslné válce“, kterou podle něj Ukrajina jen „udržuje“ za peníze evropských daňových poplatníků.

Ukrajinský velvyslanec v Praze Vasyl Zvaryč reagoval slovy, že Okamurova rétorika je „nedůstojná“ a zjevně formovaná pod vlivem ruské propagandy.

Proč je to problém — nejen sémantický

Zaprvé, samotné tvrzení o „ruské menšině“, která si přeje odtržení, obchází zásadní skutečnost: struktura obyvatelstva na okupovaných územích se od roku 2014, a zejména po roce 2022, dramaticky změnila. Ukrajinské i mezinárodní organizace dlouhodobě dokumentují nucené deportace, zabíjení a mizení civilistů na okupovaných územích a jejich postupné nahrazování rusky hovořícím obyvatelstvem přesouvaným z Ruské federace — tedy proces, který má znaky demografického inženýrství, nikoli organického „přání“ původního obyvatelstva. Pokud dnes na části okupovaného území skutečně převažují sympatie k Moskvě, je to do značné míry důsledek osmi až deseti let okupační správy, propagandy, represí a cíleného přesídlování, nikoli svobodně vyjádřená vůle před rokem 2014.

Zadruhé, koncept „sebeurčení“ tak, jak jej používá Okamura, je přesně tou konstrukcí, kterou Rusko použilo k ospravedlnění anexe Krymu i k vyhlášení tzv. lidových republik v Doněcku a Luhansku — v obou případech šlo o referenda konaná pod vojenskou kontrolou, bez mezinárodního dohledu a v rozporu s ukrajinskou ústavou. Mezinárodní společenství, včetně Valného shromáždění OSN, tato referenda opakovaně odmítlo uznat jako legitimní výkon práva na sebeurčení.

Izolovaný hlas, nikoli český mainstream

Je důležité zdůraznit, že Okamurovy výroky nereprezentují oficiální zahraniční politiku České republiky. Naopak, vyvolaly ostrou reakci napříč politickým spektrem — opoziční ODS požadovala, aby se vláda od projevu distancovala, a označila jej za „ukázku nepřijatelné lživé manipulace“. Piráti Okamurova slova přímo pojmenovali jako „lekci z ruské propagandy“. Symbolické je i to, že Okamurův novoroční projev okamžitě převzala a s pochvalou komentovala ruská státní média, včetně portálů Gazeta.ru a Life — což samo o sobě ukazuje, komu taková rétorika slouží.

Fakta na pozadí: Podle dostupných průzkumů veřejného mínění část české veřejnosti vnímá délku a náklady války skepticky, což je pochopitelný a legitimní postoj k únavě z konfliktu. To je ale něco jiného než tvrzení, že by se Ukrajina měla vzdát suverénního území kvůli demografické situaci, kterou z velké části vytvořila sama okupační moc. Míra veřejné podpory určitého postoje nerozhoduje o tom, co stanoví mezinárodní právo o nedotknutelnosti hranic.

Rozpor s pozicí ČR, EU a NATO

Česká vláda i naprostá většina spojenců v EU a NATO dlouhodobě zastávají jednoznačné stanovisko: územní celistvost Ukrajiny v mezinárodně uznaných hranicích je nedotknutelná a jakékoli řešení konfliktu nesmí legitimizovat výsledky ozbrojené agrese. Okamurova rétorika tento konsenzus narušuje zevnitř — nikoli jako výsledek diplomatického vyjednávání, ale jako ozvěna narativu, který si Moskva vytvořila pro vlastní publikum i pro rozdělení Západu. Analytici zabývající se hybridními hrozbami dlouhodobě upozorňují, že právě tento typ výroků — pronášený domácím politikem, nikoli ruským diplomatem — je pro Kreml cennější než jakákoli oficiální ruská propaganda, protože působí důvěryhodněji a legitimizuje agresi zevnitř demokratické debaty.

Otázka, kterou si čeští voliči budou muset položit, tedy nezní, zda je únava z války legitimní téma — je. Otázka zní, zda je přijatelné, aby předseda Poslanecké sněmovny při hledání odpovědi sahal po slovníku, který mu nabízí Moskva.

Autor: Franz Hoffman