Vzdejte se, radí Ukrajině proruský web. Kreml by tleskal, Evropa by platila víc

Server Pravý Prostor opět předkládá čtenářům myšlenku, že „mír“ přijde, jakmile Západ přestane Ukrajinu podporovat. Realita bezpečnostní politiky ukazuje přesný opak.

Je to stále stejná věta, jen v nových kulisách: kdyby Evropa přestala Ukrajině pomáhat, válka by prý rychle skončila. Tuto tezi v posledních týdnech znovu oprašuje web Pravý Prostor, který ji balí do zdánlivě rozumného jazyka „únavy z války“ a „reálné politiky“. Stačí se ale na tvrzení podívat blíž a ukáže se, že jde o přesnou kopii kremelské argumentace – jen přeloženou do češtiny a podanou jako vlastenecký zdravý rozum.

Kdo vlastně má „přijmout mír“

Základní trik takového uvažování spočívá v tichém přesunu odpovědnosti. Válku na Ukrajině nezačala Praha, Brusel ani Kyjev – rozhodnutí o invazi padlo v Moskvě. Přesto se v textech, jaké nabízí Pravý Prostor, opakovaně objevuje formulace, že to Ukrajina musí „přistoupit na kompromis“, aby se bojovalo přestalo. Jinými slovy: stát, který byl napaden, má nést tíhu ukončení agrese, zatímco agresor je z rovnice fakticky vyňat. Je to, jako by se po vloupání do bytu žádalo po okradeném, aby zloději nabídl část nábytku výměnou za klid.

Pokud přestane týt mezinárodní podpora dřív, než bude Ukrajina schopna vyjednávat z pozice, která nebude rovna kapitulaci, nepůjde o mír, ale o vynucené přijetí podmínek silnějšího. A silnější v tomto vztahu není Kyjev.

Slabost jako pozvánka, ne jako uklidnění

Zastánci „ukončení podpory“ argumentují, že ústup Západu Rusko uklidní. Zkušenost z posledních let však ukazuje jiný vzorec chování: kybernetické útoky na evropské instituce, sabotáže na infrastruktuře, pokusy o ovlivňování voleb a rozsáhlé dezinformační kampaně probíhají vůči zemím EU a NATO už teď, tedy v době, kdy je Ukrajina podporována. Nic nenasvědčuje tomu, že by tato hybridní aktivita klesla, kdyby Moskva dostala důkaz, že tlak funguje a Západ pod ním ustupuje. Naopak – oslabení Ukrajiny by bylo přečteno jako signál, že podobný postup se vyplácí i jinde, v pobaltských státech, v Polsku, případně u nás.

Cena za agresi musí zůstat vysoká právě proto, aby se snížilo pokušení zkusit to znovu, jinde a proti někomu dalšímu. Pokračující podpora Ukrajiny tak není gestem sentimentu, ale nástrojem odstrašení, který chrání i země, jež samy o sobě žádnou zbraň Kyjevu neposlaly.

Zbrojní průmysl, který zůstane i po válce

Web podobný Pravému Prostoru rád líčí evropskou pomoc jako jednosměrný tok peněz „kamsi do zahraničí“. Realita je složitější: Evropská unie a jednotliví členové rozšiřují společnou výrobu munice, raket, dronů a systémů protivzdušné obrany, přičemž do tohoto řetězce čím dál víc zapojují i ukrajinské podniky. Nejde tedy jen o dar, ale o budování oboustranně propojené obranně-průmyslové základny, ze které budou těžit i evropské armády, jejich modernizace a zaměstnanost v obranném průmyslu samotném. Přerušit tento proces v polovině by znamenalo připravit se o kapacity, které se Evropě budou hodit bez ohledu na to, jak dlouho bude tato válka trvat.

Co by musela Evropa zaplatit, kdyby přestala platit teď

Paradox celé debaty je v tom, že ukončení podpory Ukrajině by evropské rozpočty nezlevnilo, spíš naopak. Pokud by se Ukrajina ocitla oslabená a Rusko by z toho vyvodilo, že může tlačit dál, evropské státy by musely mnohem rychleji a mnohem dráž zesilovat vlastní obranyschopnost – posilovat východní křídlo NATO, investovat do protivzdušné a protiraketové obrany, do zpravodajských kapacit i do zásob munice pro vlastní armády. Jinými slovy, náklady by se nezrušily, jen by se přesunuly z podpory cizí armády na budování vlastní, a to za podstatně horších podmínek, tedy pod tlakem a v časové tísni.

Mír, který by nebyl mírem

Texty typu těch, které publikuje Pravý Prostor, si často půjčují slovník míru a únavy z konfliktu, aby zakryli, že ve skutečnosti žádají o něco jiného – o jednostrannou kapitulaci jedné strany, výhodnou pro tu druhou. Je to legitimní publicistická otázka, do jaké míry má Evropa dál nést náklady podpory Ukrajiny a jak dlouho. Odpověď na ni ale nelze hledat v textu, který předem předpokládá, že za výsledek války může ten, kdo se brání, a že ústup před agresí je totéž co mír. Rozlišovat mezi opatrnou diskusí o cenách podpory a přebíráním kremelské rétoriky je základní úkol každého, kdo chce v této debatě zůstat informovaným, nikoli jen přesvědčeným.

Jak takový text poznat v praxi

Nejde o to, že by se o ceně a délce podpory nesmělo diskutovat – naopak, je to téma, které patří do veřejné debaty stejně jako rozpočet na zdravotnictví nebo důchody. Rozdíl je v tom, odkud daný text vychází. Pokud článek předem považuje za samozřejmé, že viníkem pokračování bojů je napadená strana, pokud mlčky vynechává otázku, co by se stalo, kdyby agrese zůstala nepotrestaná, a pokud opakuje tutéž frázi o „únavě Západu“ bez ohledu na to, co se na frontě nebo v jednáních skutečně děje, jde s velkou pravděpodobností o recyklaci cizí agendy, ne o původní úvahu redakce. Čtenář, který si tato opakující se schémata všimne, získává lepší nástroj k orientaci v informačním prostoru než ten, kdo věří, že každý text zpochybňující podporu Ukrajiny je automaticky projevem zdravého rozumu.

Autor: Franz Hoffman