Soud dal tajné službě zelenou: AfD v Dolním Sasku zůstává pod drobnohledem

Správní soud v Hannoveru zamítl naléhavý návrh dolnosaského zemského sdružení Alternativy pro Německo (AfD) a potvrdil, že zemský Úřad na ochranu ústavy smí stranu sledovat přísněji. Rozhodnutí je zatím předběžné, ale ukazuje, kde němečtí soudci vidí hranici mezi ostrou politikou a útokem na základy státu.

Co soud rozhodl

Na začátku června zamítl správní soud v Hannoveru žádost AfD o vydání předběžného opatření. Strana v Dolním Sasku se chtěla bránit tomu, aby ji zemská kontrarozvědka vedla jako takzvaný objekt pozorování se značným významem, tedy jako extremistické snažení. Soud jí nevyhověl. Podle jeho závěrů jsou skutečnosti, které úřad shromáždil, dostatečné k tomu, aby sledování mohlo pokračovat v zesílené podobě.

Je důležité rozlišovat, o jakou instituci jde. Nerozhodoval Spolkový úřad na ochranu ústavy v Kolíně nad Rýnem, ale zemský úřad v Hannoveru, který podléhá dolnosaskému ministerstvu vnitra. A nejde o rozsudek ve věci samé: soud posuzoval pouze to, zda může být úřad do konečného rozhodnutí omezován. Hlavní řízení teprve přijde, a strana se proti rozhodnutí může odvolat.

Jak se spor vyvíjel

Dolnosaské AfD sleduje úřad od roku 2022 jako podezřelý případ. V roce 2024 mu toto postavení jednorázově prodloužil o dva roky, takže na jaře 2026 stál před volbou: sledování ukončit, nebo ho postavit na nový právní základ. Zvolil druhou možnost. V polovině února oznámil, že stranu v zemi řadí mezi extremistická uskupení, a ministryně vnitra Daniela Behrens (SPD) označila pokračování dohledu za logický důsledek zjištěného. Dolní Sasko se tak stalo první západoněmeckou spolkovou zemí, která takový krok učinila.

AfD se k soudu obrátila a úřad se do rozhodnutí dobrovolně zdržel nejcitlivějších nástrojů, například dlouhodobého nasazení informátorů. Po zamítnutí návrhu mu tento ohled odpadá. Sledování samotné ale nikdy nekončilo.

Proč nestačí mluvit o „tvrdé rétorice“

Podle dostupných zpráv soud nevidí problém jen v ostrých slovech o migraci. Kritika migrační politiky je v demokracii legitimní a německé právo ji nijak nezakazuje. Rozhodující je jiná rovina: plošné znevažování celých skupin přistěhovalců soud vyhodnotil jako projev pohrdání lidskou důstojností. Zároveň konstatoval, že takových výroků v zemské straně přibývá, a vyvodil z toho, že se tento způsob uvažování v ní usadil.

Právě tady se láme spor o výklad. Německý Základní zákon staví na nedotknutelnosti lidské důstojnosti a na rovnosti občanů před zákonem. Pokud politická síla v praxi rozlišuje mezi „skutečnými“ Němci a občany s migračním původem, kteří mají mít méně práv nebo menší důvěru státu, dostává se podle úřadů mimo rámec svobodné demokratické ústavy. K tomu se přidává dlouhodobé zpochybňování důvěryhodnosti demokratických institucí.

Co sledování znamená a co ne

Německý systém má tři stupně: ověřovací případ, podezřelý případ a potvrzené extremistické snažení. Čím výše, tím širší pravomoci úřad získává, ale vždy musí obstát v testu přiměřenosti. Sledování politické strany je zásah do základních práv, který musí být odůvodněn konkrétními fakty, nikoli dojmem.

Především nejde o zákaz strany. Ten může vyslovit jen Spolkový ústavní soud a o jeho podání se v Německu vede dlouhá debata. Dohled znamená, že stát smí používat zpravodajské prostředky a veřejnost se dozví, že úřad bere stranu jako riziko. AfD je přitom v parlamentech zastoupena a nadále normálně kandiduje ve volbách.

Právní test, který německé soudy v takových sporech používají, nevyžaduje důkaz, že strana chystá násilný převrat. Stačí dostatečně závažné skutečné indicie, že její cíle míří proti svobodnému demokratickému pořádku. Soud proto zkoumá výroky funkcionářů, programové dokumenty i dlouhodobé chování a klade si otázku, zda jde o ojedinělé excesy jednotlivců, nebo o linii, kterou strana trpí a opakovaně reprodukuje. Právě rostoucí počet podobných výroků je v hannoverském případě podle všeho klíčový.

Argumenty druhé strany

AfD označuje sledování za politicky motivované a tvrdí, že jde o nástroj, jak oslabit opozici. Nejde o první spor tohoto typu. V Hesensku správní soud ve Wiesbadenu žalobu tamní AfD zamítl, ale zároveň shledal, že úřad a ministerstvo v roce 2022 protiprávně informovaly veřejnost tiskovou zprávou. Soudy tedy nejsou jen razítkem pro tajné služby, a právě to dává rozhodnutím váhu. Kritici dohledu varují, že pojem extremismu nesmí být rozšiřován natolik, aby zasáhl i nepohodlný názor.

Proč se to týká i nás

Pro český pohled je zajímavé, že německý model počítá s možností, aby se demokracie bránila ještě před tím, než dojde k činu. Je to odpověď na zkušenost z třicátých let a zároveň varování před normalizací: zvyknout si na jazyk, který dělí lidi podle původu, je první krok k tomu, že se z něj stane běžná politická nabídka. Souseda, s nímž nás pojí obchod, dodavatelské řetězce i bezpečnostní politika, nemůže nezajímat, jak se v Německu vyvíjí síla, jejíž nárůst v průzkumech sleduje celá Evropa.

Hannoverské rozhodnutí nic nekončí. Dává ale jasný signál: v Německu platí, že svoboda projevu a politická soutěž mají své hranice tam, kde se zpochybňuje rovnost lidí a legitimita demokratických institucí. O konečném výsledku rozhodnou další instance.

Autor: Peter Jelen