Evropa nechce jednoho vyslance. K vyjednávacímu stolu o Ukrajině pošle celý tým

Lídři Evropské unie se v pátek v Dublinu shodli, že Evropu u případných mírových rozhovorů o Ukrajině nebude zastupovat jediný zmocněnec. Místo toho vznikne vyjednávací tým, v němž zasednou unijní instituce a pětice evropských států. Klíčová otázka – kdo bude jeho tváří – ale zůstává nezodpovězená.

Co se v Dublinu stalo

Neformální summit ve dnech 12. a 13. listopadu měl původně řešit řadu témat, od dlouhodobého rozpočtu až po umělou inteligenci. Nakonec ho však zcela ovládla válka na Ukrajině a především otázka, kdo bude mluvit za Evropu, pokud se rozjedou skutečná jednání s Moskvou a Washingtonem. Předseda Evropské rady António Costa po jednání oznámil, že lídři se na jednom zmocněnci neshodli a zvolili kolektivní formát: evropský tým pro vyjednávání o míru tvoří instituce EU a skupina takzvané koalice ochotných ve složení Francie, Německo, Itálie, Polsko a Velká Británie.

Rozhodnutí přichází po týdnech sporů o to, zda má Evropa vyslat jednu výraznou osobnost, nebo víc hlasů. Italská premiérka Giorgia Meloniová předtím v dopise Costovi kritizovala „nepořádek“ v existujících evropských formátech kolem války a prosadila, aby se téma dostalo na program summitu. Samotný Dublin pak ukázal, že shoda na jediném jménu je v tuto chvíli mimo dosah.

Kdo v týmu zasedne

Na papíře je složení jasné. Za Evropskou unii vystoupí její instituce, vedle nich čtyři členské země – Francie, Německo, Itálie a Polsko – a také Velká Británie, tedy stát stojící mimo Unii. Právě britská účast je politicky zajímavá: potvrzuje, že bezpečnost Evropy se už dávno nedefinuje hranicemi Unie. Podle informací agentury Bloomberg mají jednotlivé země do jednání vyslat především své poradce pro národní bezpečnost, nikoli ministry.

Co však chybí, je konkrétní seznam jmen a jednací kalendář. Costa žádné osoby nepředstavil a ani nenaznačil, kdy by se tým mohl poprvé sejít. Pro diplomacii je to zásadní detail. Tým bez pojmenovaných lidí zůstává pouze deklarací vůle, nikoli vyjednávací delegací.

Kde je šéfka evropské diplomacie?

Nejcitlivější bod celého uspořádání se týká role vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaji Kallasové. Podle dostupných informací zůstává její místo v novém formátu nejasné. Je to paradox: funkce, která byla vytvořena právě proto, aby Evropa měla v zahraničních věcech jednu adresu, se u nejdůležitějšího evropského diplomatického dossieru ocitá v šedé zóně. Kritici upozorňují, že pokud Unie nedokáže říct, jakou roli hraje její vlastní diplomatka, těžko to vysvětlí partnerům v Kyjevě i protivníkům v Moskvě.

Zastánci kolektivního řešení naopak argumentují, že jediný vyslanec by se okamžitě stal terčem sporů mezi velkými a malými státy a že tým lépe odráží skutečné rozložení vojenských, finančních a politických kapacit. Obě strany sporu mají kus pravdy, ale rozhodnutí odloženo nebylo jen kvůli principům – zřejmě také proto, že se nikdo nechtěl vzdát vlivu.

Nejdřív jméno, potom jednání

Jádrem problému je pořadí kroků. Dokud Evropa sama nepojmenuje svého zástupce, nebo alespoň vedoucího týmu, nemůže očekávat, že ji ostatní strany budou brát jako rovnocenného partnera. Rozhovory, které zprostředkovávají Spojené státy, se přitom vedou už nyní – zástupci Ukrajiny a Ruska se podle dostupných zpráv scházeli v Abú Zabí. Evropa tak do procesu vstupuje spíše zvenčí a hrozí, že bude jen reagovat na dohody, které se uzavřou bez ní.

Moskva navíc dává najevo, že evropský tým nepovažuje za samozřejmého účastníka. Na tuto skutečnost je třeba pamatovat: místo u stolu se nezískává prohlášením v Dublinu, ale tím, že Evropa dokáže nabídnout věrohodnou, jednotnou a rychle jednající delegaci.

A co Česko?

Pro českého čtenáře je nejpodstatnější fakt možná ten nejjednodušší: Česká republika mezi pěti zeměmi není. Praha tak bude o výsledcích jednání informována prostřednictvím institucí a spojenců, nikoli jako přímý účastník. Pro menší a střední státy regionu to otevírá starou otázku, zda je výhodnější spoléhat na silné partnery, nebo trvat na tom, aby jejich hlas zazníval přímo. Střední Evropa, která s ruskou politikou má dlouhou a bolestnou zkušenost, má přitom co nabídnout – od znalosti ruských vyjednávacích technik po zkušenost s dezinformačními kampaněmi, které jednání doprovázejí.

Česko má zároveň zájem na tom, aby žádná dohoda o Ukrajině nepřekreslovala pravidla evropské bezpečnosti bez účasti Evropanů. Tento princip zazněl i v Dublinu: bezpečnost Evropy nemůže být předmětem jednání, na nichž Evropa nesedí. Praha proto bude muset využít kanály, které má – od Rady EU po vztahy s Varšavou a Berlínem –, aby se její priority do práce týmu dostaly.

Za pozornou technikálií se skrývá i otázka důvěryhodnosti. Evropa opakovaně ujišťuje Kyjev, že o osudu Ukrajiny se nebude rozhodovat bez Ukrajinců. Aby tento slib dával smysl, musí mít evropský tým jasný mandát, pravidla pro sdílení informací s ostatními členskými státy a mechanismus, jak se vyrovnat s názorovými rozdíly. Bez toho hrozí, že se jednotlivé státy vrátí k vlastním bilaterálním kanálům a evropský tým zůstane jen společnou fotografií.

Co bude dál

V příštích týdnech se ukáže, zda je dublinský kompromis začátkem skutečné koordinace, nebo jen způsobem, jak odložit nepříjemnou personální otázku. Test přijde brzy: kdo tým svolá, kdo bude předsedat, kdo podepíše společné stanovisko a jak se vyřeší případné rozpory mezi Paříží, Berlínem, Římem a Varšavou. Evropská unie má tradici ve vytváření institucionálních kompromisů. Tentokrát ale nebude mít luxus dlouhého času.

Autor: Peter Jelen