Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan svým postojem k možnému členství Švédska a Finska v Severoatlantické alianci rozehrál další hru, v níž mu vůbec nejde o vstup těchto dvou zemí do NATO. Jeho cílem je posílení vlastní pozice na domácí politické scéně či snaha přimět Washington, aby mu mimo jiné umožnil nákup nových stíhaček F-16. Napsal dnes turecký opoziční server Ahval.
Páteční Erdoganovo vyjádření, že vstupu Švédska a Finska není nakloněn, analytiky nepřekvapilo. Stejně jako je nepřekvapilo, že mluvčí tureckého prezidenta Ibrahim Kalin posléze mírnil vyjádření svého šéfa a řekl, že Turecko Švédsku a Finsku dveře nezavírá. Oba tak otevřeli prostor pro „velké handlování“, v němž jim nejde o Švédsko ani Finsko.
Kalin jednal jako obvykle: Kdykoli Erdogan, jehož neomalený způsob vyjadřování je dobře znám, zajde „příliš daleko“, přiběhne Kalin s hasicím přístrojem. Později přišel s bližším vysvětlením turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu, který po jednání ministrů NATO v neděli v Berlíně řekl, že Švédsko a Finsko musí přestat podporovat organizace považované Ankarou za teroristické a zrušit veškerá omezení vývozu do Turecka.
Švédská ministryně zahraničí Ann Lindeová uvedla, že dohoda s Tureckem zatím není a že obě strany se rozhodly nechat jednání na svých diplomatech. Řekla také, že Çavuşoglu trval na tom, aby všechny kurdské organizace v Sýrii byly považovány za součást organizace Strana kurdských pracujících (PKK). Tu považuje za teroristickou i Západ a turecká vláda proti ní bojuje doma i v syrském a iráckém pohraničí. Podle Lindeové ale Švédsko ukončilo kontakty se syrskými kurdskými ozbrojenými skupinami. Ty v Sýrii mezinárodní koalici v čele s USA výrazně pomohly v boji proti radikálům z teroristické organizace Islámský stát.
Tak o co tedy v této hře jde? Jak rozšifrovat poslední krok Ankary? V první řadě to nemá nic společného se Švédskem ani Finskem. Turecký prezident si uvědomuje rostoucí tlak na domácí politické scéně kvůli hluboké ekonomické krizi před blížícími se volbami, jež se musí konat do června příštího roku. Za druhé, Erdogan potřebuje přesvědčit Washington, aby mu dovolil nakoupit větší množství modernizovaných stíhaček F-16 poté, co USA v reakci na turecký nákup ruského systému protiletadlové obrany S-400 zrušily tureckou účast v programu stíhaček poslední generace F-35.
Erdoganova vrtošivá zahraniční politika poslední dekády ho přiměla k řadě obratů na Blízkém východě. Turecká vláda potřebuje peníze a zároveň chce posílit vztahy s Bílým domem. Erdogan přišel s olivovou ratolestí za Spojenými arabskými emiráty a Saúdy, ale ti zatím neodpověděli takovou finanční podporou, jakou si představoval.
Turecký prezident proslul tím, že vytváří zmatek, dokud nevidí příležitost vyjít z něj jako vítěz. To se mu ale ne vždy daří. V poslední době mu, zdá se, dochází štěstí. Například už nemůže používat jako politickou kartu hrozbu posílání syrských uprchlíků do Evropy, když Evropa nyní zvládá přijímat ukrajinské běžence a když jeho domácí političtí oponenti na něj vytvářejí tlak, aby Syřany posílal zpět do vlasti.
Podmíněná turecká podpora vstupu Švédska a Finska do NATO je záminkou a jejím cílem je Bidenova administrativa. Erdogan nutně potřebuje vylepšit svou politickou image a být brán vážně Bidenem, proto eskaluje.
Erdogan je rovněž frustrovaný tím, že řecký premiér Kyriakos Mitsotakis byl na dnešek pozván do Bílého domu. V úterý řecký premiér promluví v americkém Kongresu, kde bude nepochybně mluvit i o „vážných hrozbách pro řeckou územní integritu“ ze strany svého souseda a spojence v NATO Turecka.
