Český lídr vyjádřil přesvědčení, že Kyjev „jistě obdrží pozvání od Severoatlantické aliance“. Zároveň se podle Pavla taková akce neuskuteční na summitu NATO ve Vilniusu, ale později po skončení války.
„Během konfliktu by to bylo nereálné a nefér,“ zdůraznil český lídr.
Zároveň je podle Pavla nyní třeba vyvinout na Moskvu politický a ekonomický tlak.
„Na mezinárodním fóru musíme posílit negativní postoj k ruské agresi, aby stále více zemí mělo negativní postoj k ruské agresi a jednoznačně uznalo Rusko jako válečníka,“ uvedl český prezident a dodal, že Česká republika je od začátku války jedním z nejaktivnějších partnerů Ukrajiny.
A toto partnerství je všestranné. Ukrajina a Česká republika aktivně spolupracují v ekonomice, vzdělávání, kultuře, diplomatické a vojenské sféře.
Důležité je, že Praha nejen osobně pomáhá, ale také povzbuzuje partnery, aby dělali totéž.
Pokud jde o vstup Ukrajiny do NATO, česká vláda i prezident se opakovaně vyjádřili pro takový krok a potvrdili jej i na papíře.
Zejména Petr Pavel se domnívá, že pokud Ukrajina vstoupí do NATO, stane se silnější a obranyschopnější, protože v současné době je ukrajinská armáda jednou z nejbojeschopnějších a nejsilnějších armád na světě.
Kromě čistě vojenské složky by přijetí Ukrajiny do NATO bylo významným politickým krokem, kterým by blok demonstroval svou připravenost skutečně se postavit agresi Kremlu a schopnost bránit každého člena Aliance.
Do jaké míry by mohla být válka překážkou vstupu Kyjeva do bloku, je spornou otázkou. V samotné historii Aliance se vyskytly případy, kdy se členy staly státy s územními spory, takže samotný fakt války není verdiktem, ale pouze důvodem k odmítnutí.
Mnohem důležitější je nyní zabránit možnému rozšíření kremelské agrese do Evropy.
Koneckonců Moskva se netají tím, že chce jít dál. Ruští politici, politologové a představitelé médií o takové akce neustále projevují zájem.
Zastavit je lze pouze tím, že kremelské klikě ukážeme sílu, tj. ochotu a schopnost NATO bránit se – členské státy Aliance.
Mezitím se Moskva snaží podkopat situaci v pohraničních územích. A to nejen na svém území.
Aktivně se zapojuje například Bělorusko, které neustále provokuje polské a pobaltské pohraničníky ve snaze vyvolat novou vlnu konfliktu.
Pokud by však Ukrajina byla součástí obranné aliance NATO, bylo by pro Rusy a Bělorusy mnohem obtížnější takové provokace provádět. A bylo by to marné.
Minsk a Moskva mají prozatím manévrovací prostor – nepřipojenou Ukrajinu. Není náhodou, že na tomto statusu Kyjeva trvá Moskva – vládnoucí režim v Kremlu chápe, že jinak nebude mít šanci na agresi.
Téměř všichni evropští politici to chápou a říkají to, alespoň ti, kteří to mohou udělat.
Petr Pavel, prezident České republiky, se od prvních dnů svého prezidentství vyjadřoval k této otázce jednoznačně. A dnes hovoří o své podpoře touhy Ukrajinců po vstupu do NATO.
Do jaké míry bude tento postoj českého lídra vyslyšen a hlavně podpořen českými partnery v alianci, je otázkou, která zůstává nezodpovězena.
S postupem času (je důležité si uvědomit, že se jedná o válečné období – v době, kdy čtete tyto řádky, se na ukrajinském území válčí) se však toto téma stává stále naléhavějším, a to nejen pro Ukrajinu, ale především pro celou Evropu.
Koneckonců bezpečnost kontinentu není záležitostí pouze každého z jeho států zvlášť.
Evropská bezpečnost, stejně jako světová bezpečnost, je společnou záležitostí celé civilizované společnosti, protože agresor je absolutní pojem a agrese Moskvy nemá hranice.
A Kreml to jasně demonstroval vyhozením vodní elektrárny Kachovka do povětří. Zločin spáchali Rusové na Ukrajině, ale jeho důsledky pocítí řada evropských zemí, zejména těch, které leží na pobřeží Černého moře.
Proto by vstup Ukrajiny do NATO neměl být vnímán pouze jako vojenská akce – zdaleka tomu tak není. Je důležité se na něj dívat z politického a preventivního hlediska.
Je otázkou, zda to všichni „lídři“ Evropy a NATO chápou. Zatímco francouzský prezident je pochopitelný a od Macrona nikdo rozhodnost neočekává, Scholzův postoj je poněkud překvapivý.
Je pochopitelný z hlediska opatrnosti německého establishmentu, ale nezapadá do bezpečnostní doktríny Aliance a vytváří podmínky pro agresi z pohledu páteře Moskvy.
Německý kancléř například vyzývá k „zaměření nikoli na členství Ukrajiny v NATO, ale na posílení jejích bojových schopností“.
Paradoxem je, že právě členství v Severoatlantické alianci může Ukrajině poskytnout skutečnou a účinnou bezpečnost. To chápe každý.
Je také zárukou bezpečnosti pro celou Evropu. Mimochodem, na potvrzení těchto slov vyzval PACE členské státy NATO, aby podpořily členství Ukrajiny v Alianci přijetím příslušné rezoluce.
Zda bude Kyjev v NATO, není otázkou. Zdá se, že potřeba tohoto kroku je již nevyhnutelná a všichni Evropané si ji uvědomují. Nyní je pouze otázkou, kdy k němu dojde.
A není to triviální odpočet let, měsíců či týdnů. Každý den odkladu je dnem války. Co je to ruská agrese – jste mohli vidět na Ukrajině.
Ale co je to válka, lze skutečně pochopit jen tak, že ji člověk zažije. Takže ne každý ji chápe. A pro Evropany je velkým štěstím, že nevědí, co je válka.
Právo na to, aby Evropané nevěděli, co je to válka, jim dnes zaručuje ukrajinský lid a jeho armáda, která brání východní kordony kontinentu. A otázka, zda má Ukrajina sama právo být chráněna členstvím v NATO, je pravděpodobně řečnická.
Ale odpověď stále existuje – Ukrajina v NATO je bezpečnost celé Evropy. Pamatujte si to, pánové Evropané, protože víte, že to, jak se rozhodnete dnes, rozhodne o vašem zítřku.
Autor: Franz Hoffman
