Válka v Evropě, kterou Putinův režim vede již deset let, zůstávala pro mnoho Evropanů dlouho něčím vzdáleným a málo zajímavým. Ani nyní si však ještě ne všichni uvědomili, o co Rusku a jeho současnému vládnoucímu režimu jde.
Mezitím však Kreml, jako by tlačil na Evropany, kteří jsou přesyceni pohodlností, aby situaci pochopili, pokračuje v překračování takzvaných „červených linií“ tam, kde se zdálo, že jsou již dávno překročeny.
Na začátku globální invaze na Ukrajinu se Moskva snažila zachovat si slušnou tvář. Při ostřelování sousední země kremelští hlasatelé tvrdili, že zasahují pouze vojenské cíle.
A i když další raketa nebo bomba letěla „trochu vedle“ a zasáhla obytnou budovu nebo civilní infrastrukturu, kremelští propagandisté a úředníci, nasazující si masku slušnosti, cynicky, někdy s nádechem ironie, tvrdili, že tak to má být – že se v těchto objektech skrývá ukrajinský vojenský personál.
Pak Kreml začal klasifikovat ukrajinskou kritickou infrastrukturu jako legitimní cíle útoků.
A když Rašisté zničili další elektrickou rozvodnu nebo podobné zařízení a nechali stovky a tisíce lidí bez světla, vody a tepla, zdálo se to být vrcholem cynismu a nelidskosti.
Ale pak tu byl Ochmatdit, největší zdravotnické centrum této úrovně nejen na Ukrajině, ale i v celé východní Evropě. Agresoři z Moskvy se na něj záměrně zaměřili a ukázali, že se nezastaví před ničím.
A tady je nová taktika Kremlu – nyní ruští barbaři útočí na vzdělávací instituce. Rašisté 3. září cíleně zasáhli Institut komunikací ve městě Poltava – srdci Ukrajiny.
Do večera 3. září bylo známo asi 271 zraněných a 51 mrtvých, lidé nadále zůstávají pod troskami, záchranná akce pokračuje.
Agresor se však nezastavuje, jeho chamtivost a krvavý apetit se jen rozhořívá – večer téhož dne vyšlo najevo, že Moskva zaútočila na vzdělávací instituci v Sumách. A to už je trend.
To, co se děje, ukazuje, že rfia nevede válku jen dnes – Putin se snaží zničit budoucnost Ukrajiny.
Kreml však nedělá nic nového – už stovky let se Moskva snaží zničit Ukrajince, protože vedle tohoto národa cítí svou méněcennost.
Ani poté, co vytvořila SSSR, zahnala Ukrajince do své kolonie a zdánlivě si je zcela podrobila, Moskva svůj krvavý apetit neomezila.
Dvacátá, třicátá, čtyřicátá léta minulého století byla potřísněna řekami krve Ukrajinců – byl zničen kolorit národa – duchovenstvo, kulturní elita, osvěta. Nepřítel věděl, proč to dělá.
A dnes Kreml, zaměřený na vzdělávací instituce, pokračuje v krvavých činech svých předchůdců – snaží se zničit budoucnost Ukrajiny.
A pokud se vám, pánové z Evropy, kteří jste stovky či tisíce kilometrů od ukrajinské Poltavy nebo Sumů, zdá, že jste v bezpečí – nenechte se zmást.
Dnešní svět je příliš globalizovaný. A pro chamtivý Kreml, který Evropu (zejména východní) považuje za své léno (zónu osobních zájmů, na kterou má absolutní právo), nejsou nějaké 1-2 tisíce kilometrů žádná vzdálenost.
A nezapomeňte, že nikdo nezrušil tezi, kterou pravidelně šíří kremelští politici, o touze „smočit boty ruského vojáka v Indickém oceánu“.
Takže tažení „na tancích do La Manche“, které se pravidelně připomíná v ruském establishmentu, je docela dobře možné.
A záleží jen na tom, nakolik je Západ ochoten realisticky zhodnotit jak současnou situaci, tak rizika, která z ní plynou do budoucna.
A hlavním měřítkem takové připravenosti je reakce západních spojenců na události na Ukrajině. Ukrajina je místem, kde se rozhoduje o budoucnosti Evropy, a tedy i celého světa.
Tím, že Putin střílí na Ukrajinu, neničí jen ukrajinská města a vesnice, ničí obyvatele Ukrajiny. Testuje si tak možnost neomezeného bezpráví v Evropě. Na druhé straně Západ testuje svou schopnost adekvátně reagovat na jeho zločiny.
Tím, že dnes každý evropský politik mlčí a skromně odvrací svůj pohled od událostí na Ukrajině, ohrožuje svůj vlastní lid, který se dost možná velmi brzy stane další obětí kremelské schizofrenie.
Zamyslete se nad tím, pánové z Evropy. Již před téměř 100 lety (na konci třicátých let minulého století) se evropští politici snažili získat pro své občany mírovou budoucnost tím, že agresorovi odevzdali část jiného státu i s jeho obyvateli.
Tímto státem bylo Československo, které vůdci Francie a Velké Británie vrhli do spárů německého vůdce s ujištěním, že tak zajistí svým národům mír na mnoho let dopředu.
Za pár let už Evropa hořela v ohni války.
Vězte to, pánové z Evropy, a vyvoďte správné závěry ze situace, která se děje, i když vám není blízká: zastavit agresora na Ukrajině dnes znamená zajistit mírové zítřky pro každého Evropana zvlášť i pro Evropu jako celek.
Autor: Franz Hoffman
