„Je nám svěřen kousek domova s úrodnou půdou, mírným klimatem, vodami a lesy. Pánbůh nám daroval mnohem více než jiným, máme vše, abychom vybudovali Ráj, kde se budeme radovat ze života, z našich blízkých a z hojnosti.“ Slova moldavské prezidentky Maii Sanduové, kterými zakončila svůj úvodní projev k nově zvolenému parlamentu Moldavské republiky v druhém roce svého prezidenství, v mnoha ohledech připomínají první projev prezidenta Václava Havla, který se do české kolektivní paměti zapsal jako „Naše země nevzkvétá“.
Stejně jako tehdy v prvních porevolučních dnech u nás tato pozoruhodná žena ve svém projevu z roku 2021 a celém funkčním období nezastupuje žádnou specifickou ideologii. Žádnou vybroušenou politickou teorii nebo stranu, která žíznila čtyři roky po moci v lavicích opozice a v rámci demokratické „výměny stráží“ ohlašuje veřejnosti, již poněkud znavené samou demokracií všude kolem, svůj volební program na další čtyři roky.
Jsme svědky skutečné (r)evoluce
Statisticky nejchudší země Evropy, jejíž HDP z celé jedné čtvrtiny pokrývá obrovská diaspora Moldavanů pracujících v zahraničí, se po 30 letech nezávislosti a v době zuřící covidové krize připravuje na první kroky opravdu zásadních reforem, které jí mají otevřít dveře do Evropy. V této zemi není „cesta na západ“ vyprázdněnou floskulí, kterou se kdekdo plačtivě zaklíná, když chce prosadit právě svoje politické požadavky. Tady to znamená boj „kdo s koho“.
„Říkám vám se vší odpovědností, od tohoto řečniště a od prvního dne fungování nového parlamentu: od této chvíle vyhlašuji nulovou toleranci korupci na jakékoli úrovni a v jakékoli instituci.“ To není povinný občanský řečnický kýč. Za tímhle stál v onom roce 2021 silný mandát, veškerý její politický kapitál. A Maia Sanduová si je ho velice dobře vědoma i nyní, kdy dnes 20. října 2024 žádá veřejnost o jeho prodloužení ve volbách do nejvyšší státní funkce, které jsou spojené s referendem o vstupu země do EU.
Za slovy z roku 2021 se skrývá něco mnohem hlubšího, než co je člověku žijícímu na Západě na první pohled zřejmé. Není to návrat k nějaké normalitě, na kterou vzpomínají staří pamětníci jako na první republiku nebo na spolehlivou rakousko-uherskou nebo pruskou byrokracii. Tady se bude větrat staletý ruský puch a lidé veřejného života, seniorní pracovníci veřejné správy a soudů a samozřejmě politické špičky se budou učit, co to znamená vláda zákona, dělba moci, oddělení církve od státu a občanská společnost, úplně od nuly.
Instituce a státnost nejsou nějaká fata morgana, kterou v těchto končinách vykouzlili „osvícenci“ ruského typu, aby pouze zakryla přetrvávající model klientelismu a gangsterství, které jsou jedinou reálnou mocenskou strukturou v pozadí od nepaměti. Jedna evropská země právě hodlá natrvalo přetrhat politické vazby s východním kulturním okruhem a navázat nové s tím západním. Jsme svědky skutečné (r)evoluce.
Jazyk rumunský je naším pokladem
Posluchači projevů paní prezidentky neunikne jeden zdánlivě bezvýznamný, byť zajímavý detail. Sanduová pronáší své projevy průzračnou a zvonivou rumunštinou, ve které je málo slyšet typicky silný moldavský regionální akcent. Rumunština je moldavský národní symbol a symbol státnosti. Není to projev romantického vlastenčení, ale významná část politické identity. „Limba romana-i o comoara – jazyk rumunský je naším pokladem“ jsou první slova a hlavní téma moldavské hymny.
Jedna z prestižních hlavních tříd v Kišiněvu, kde sídlí některé vládní instituce a kudy shodou okolností pravidelně chodím, nese název 31. 8. 1989, což je Den rumunského jazyka. Na téže městské třídě pozorovatel nemůže přehlédnout dávné stopy místního národního obrození z druhé poloviny 19. a první půlky 20. století, kdy se Besarábie těšila nezávislosti na Ruském impériu jako součást Rumunského království. To zde reprezentuje omšelá eklektická architektura a některé pamětihodnosti, převážně stále v bídném stavu.
Symbolická práce s rumunštinou jako národním jazykem je jednou ze strategií, jak na úrovni kolektivního vědomí bojovat se starými a průhlednými ruskými triky s národním sebeurčením vazalských národů.
Snahy o důkazy, že národní řečí je „moldavština“, svébytný jazyk svébytného národa, který samozřejmě hledá útočiště pod ochranou Svaté Rusi, a nikoliv u „proradných Rumunů“, lze vystopovat do 19. století, ale ještě počátkem našeho tisíciletí se objevovaly groteskní pokusy o vytvoření „moldavsko-rumunského“ slovníku plného lokálních dialektů, který by dokazoval, že se jedná o dva odlišné jazyky.
Sjednocení Moldavska s Rumunskem?
„Știm că sângele apă nu se face – krev není voda.“ Tohle silně etnické pojetí národa, kterým Sanduová v jiném projevu pozdravila rumunského prezidenta Klause Iohannise, jenž je vtipnou shodou okolností příslušníkem německy mluvící saské menšiny usazené v Sedmihradsku od 12. století, není ale nějaké obrozenecké klišé, ale politické prohlášení par excellence.
Rumunsko je skutečný starší bratr. Žijí a pracují zde statisíce Moldavanů, milion jich má rumunský pas a rumunští politici do Moldavska běžně jezdí dělat politické kampaně pro své moldavské voliče, což přirozeně budí i velké kontroverze. (Nositelem moldavského občanství byl v minulosti krátce i bývalý prezident Traian Basescu, než mu ho úředním manévrem sebral proruský moldavský prezident Igor Dodon.)
Skutečné sjednocení v jednu státnost je velice populární v různých moldavských průzkumech, prakticky na to ovšem pomýšlí málokdo. Je to vděčné a populární téma pro různé talk show a intelektuální debaty, ale všichni vědí, že na to je zatím brzy. Velmi brzy, pokud k tomu vůbec někdy dojde.
Moldavská politická elita nemá zájem hrát druhé housle a rumunský lid ví, že by to stálo hodně peněz. Sjednocení západního a východního Německa, které „starší bratry“ ze západního Německa stálo tisíc miliard eur, si pamatují i lidé s větším než průměrným rozhledem a s ohledem na hubené výsledky německého sjednocení je to ve skutečnosti nijak neláká.
Elita si uvědomuje, že cesta k prosperitě je trnitá a pro společenské sebevědomí je klíčové, že si ji Moldavané vyšlapou sami a bez pomoci. Paradoxně nejhlasitějšími proponenty rumunsko-moldavského sjednocení jsou aktuálně síly orientované na Rusko, hlavně v Rumunsku. Zní to paradoxně, ale dává to smysl.
Pro ruskou mocenskou logiku a sentiment je snazší si představit, že někdo jiný a silný někoho pohltí, ale nesnese pomyšlení na to, že by se malý a závislý národ z vlastní vůle a vlastním úsilím stal skutečně svobodným a rozhodl se vstupovat jen tam, kam chce on. Zatímco kolem toho prvního se dá vyvolat propagandistický halas a mezinárodní humbuk, efektní to zbraň ruské diplomacie, to druhé bude znamenat skutečné ponížení. Tyto síly samozřejmě vědí, že sjednocení je geopolitická fikce, na které se dá ovšem zadarmo stavět na odiv vlastenecké cítění. Zatímco sjednocení je nereálná chiméra, moldavská emancipace směrem k EU je pro ně bolestivě reálná.
Odrodilí bratři v Podněstří
Na rozdíl od starších bratrů na pravém břehu řeky Prut mají Moldavané ještě i jiné, spíše odrodilé bratry na levém břehu Dněstru. Nepatrný kousek země s dvě stě dvaceti tisíci obyvateli a celkem bezvýznamným ekonomickým výtlakem nepředstavuje otázku praktického přežití, ale státní prestiže. Přes Podněstří ještě nedávno proudil ruský plyn, který Moldavsko nahradilo v zimě 2022 nákupy na evropském trhu, ale zhruba 70 % spotřeby elektrické energie se z ruského plynu stále vyrábí v podněsterském Cuciurganu.
Plyn pro výrobu elektřiny z Cuciurganu je nahraditelný. Plyn do samotného Podněstří a pro účely tamní ekonomiky dodává Gazprom přes zásobníky v kurské Sudži 30 let bez peněžitého protiplnění. Ohromný dluh ve výši 10 miliard dolarů nikdo nikdy neuhradil a zřejmě nikdo neuhradí, ale Rusy a hlavně obyvatele Podněstří pálí něco jiného: Ukrajina, která aktuálně Sudžu v rámci své invaze do Kurské oblasti ovládá, oznámila, že 1. ledna 2025 zavře kohouty. A pokud by se mělo v oblasti intenzivně bojovat, udělá to okamžitě.
Nikdo neví, jestli bude v takovém případě pro ruský kalkul výhodnější hledat alternativní cesty přes Turecko („via turcia“), anebo zvolí krutější cestu a vyvolá v Podněstří, které je na ruském plynu zcela závislé, humanitární krizi, která by znamenala obrovský příliv desetitisíců lidí do vnitrozemí kontrolovaného moldavskou vládou. Ta by musela vlivem plného odstřihnutí podněsterské přenosové soustavy risknout obrovské zvýšení cen energií a zároveň po desítkách tisíců Ukrajinců pojmout ještě další příliv uprchlíků do chudých moldavských domácností.
Evropa, nebo „ruský svět“?
Moldavská prezidentka Maia Sanduová si je dobře vědoma toho, jak masivní zátěž to bude pro moldavské veřejné mínění a tím i pro další osud jejího politického programu, jehož nejdůležitějším bodem je vstup do Evropské unie. V současnosti nemá významnou politickou konkurenci. Jejím nejsilnějším protivníkem je bývalý státní návladní Alexander Stoianoglo, příslušník gagauzské menšiny, zastánce politiky „všech azimutů“ a blízký spojenec bývalého prezidenta Igora Dodona, který se kdysi nechal slyšet, že žádný politický reprezentant by neměl mít cizí státní občanství (které má asi pětina Moldavanů).
A právě na Stoianogla prasklo, že rumunské občanství má také. Ať už to pro něj bude znamenat cokoliv, Sanduovou v nadcházejících volbách zřejmě nijak neohrozí, stejně jako ji významně neohrozí nikdo z celého defilé deseti kandidátů, kteří vesměs hlásají pragmatismus, pravoslaví, „nezávislost“ a hlavně výhodnost přátelství s „ruským světem“.
Biserica Ortodoxa din Moldova (plný název Mitropolia Chișinăului și a întregii Moldove) neboli Moldavská pravoslavná církev, která je kanonicky podřízena Moskevskému patriarchátu, ostatně také nelení. Zásada církevního práva, naposledy aktualizovaného v roce 2011, zakazuje politické angažmá, politické kandidatury a veřejnou podporu konkrétní politické organizace pod trestem exkomunikace, ale to je opět další ruská fikce bez reálného obsahu. Skutečná je jenom faktická moc a závislosti. (Druhá církev, která se označuje jako Mitropolie Basarabiei a spadá pod Rumunskou pravoslavnou církev, toto působení částečně vyvažuje, ale to je téma pro náročnější analýzu.)
Eurasijská cesta do bídy a ruského područí
Tady je třeba se dotknout něčeho, co západní lidé, odkojení mnoha samozřejmostmi, neradi slyší. Mnozí pravoslavní duchovní poslušní Moskevského patriarchátu i věřící, jsou reálně dobří a pohostinní lidé. Západní klišé, že každý pop je členem rusko-pravoslavné agenturní sítě, je v mnoha ohledech pravdivé, ale stejně pravdivý je i fakt, že struktura a zažité zvyklosti východního pravoslaví pod moskevským vlivem, věkovitě závislém na světských i církevních mocipánech, vyžadují od jednotlivce mimořádně silného ducha, aby se tomu rozumově i citově vzepřel.
Stejně tak je pro mnoho Moldavanů orientovaných na Rusko klíčový pocit jistoty. Geopolitické hry ani vyumělkovaná „idea ruského státu“ v podání ruských intelektuálů a architektů takzvané Eurasijské unie je nezajímají a často o nich nic neví.
Ruské hospodářství je totiž útočištěm další významné moldavské diaspory, třetí největší, která zde tvrdě vydělává na živobytí svých rodin doma. Tito lidé nemají žádné ekonomické znalosti a těžko se jim vysvětluje, že alternativa v podobě „Eurasie“ znamená reálnou cestu do bídy a zcela nerovnovážné bipolární závislosti na ruské zvůli.
Těžko si dovedou představit, že pokud by Sanduová neuspěla, nebude to znamenat jenom údajnou láci základních komodit, jistoty a pracovní příležitosti v Rusku, ale země se vydá cestou současné Gruzie. Sanduová si dobře uvědomuje, jak hluboká je ruská stopa v duši části moldavských obyvatel a v těchto ohledech přes všechnu nekompromisnost vůči reálnému vlivu pravoslavných vlivových agentur postupuje velmi diplomaticky. Vulgaritu ani „dezoláty“ od ní ani jejího okolí věru neuslyšíte.
Propaganda o „zkaženém Západě“ přirozeně zejména v pravoslavném prostředí hraje významnou roli, ale její reálný obsah je v podstatě nahraditelný čímkoliv, vůči čemu se v daném desetiletí, nebo dokonce století lze ve vztahu k Západu vymezit.
Ostatně slavná transsibiřská magistrála je takovým starým a bizarním pomníkem tradiční ruské pompézní náladovosti, s jakou se cyklicky odvrací od Západu a jeho aktuální „zkaženosti“, aby se pak s o to větším zaujetím snažila urvat cokoliv z toho, co je v Evropě cenné, včetně její příslovečné dekadence, která je rysem všech svobodných společností. Ona je rysem i těch nesvobodných, ale to si lidé jenom šeptají a vrabcům, kteří si to cvrlikají na střeše, se dá v těchto končinách zakroutit krkem.
Ochota nebýt vazaly či otroky
Rusko nemá v současnosti žádnou opravdovou státotvornou ideu. „Jsem samoděržavný a svému lidu vládnu neomezeně,“ tak se posmíval už Ivan Hrozný v jednom ze svých dopisů anglické královně Alžbětě I. za to, že naslouchá kdejakým sedlákům, kupcům a chrapounům, zatímco jeho bojaři musí poslouchat na slovo. Ruské panství na periferii Evropy, které se v soudobých dějinách dokázalo dohodnout s nacisty a vzápětí i s vítěznými mocnostmi – ke kterým se navzdory svým donebevolajícím zločinům i kvůli osudové naivitě některých západních politiků počítá – je hypotéka s dávno prošlým datem splatnosti.
Moldavsko bude ještě drahnou dobu země spíše rozvojová a geopoliticky mnohem méně významná než Ukrajina. Pro nynější ruský imperialismus není zajímavá nijak jinak, než že skrze ni může demonstrovat onu „ideu ruského státu“ jako svou velmocenskou prestiž. Ta se v současnosti opírá o groteskní schopnost hystericky se ježit jadernými hlavicemi a opájet se představou, lahodnější než všechna vodka, jak je z toho celé dekády klub západních demokracií podělaný. To je zase ponížení naše a Rusko si ho patřičně vychutnává.
Moldavané si pravděpodobně vyberou v referendu vstup do Evropské unie. V průzkumech se pro to vyslovuje trvale asi 60 % lidí. To je dobré. Pokud řeknou ano, toto rozhodnutí vstoupí do základního zákona země, „in Constitutia“, a bude těžké ho zvrátit pro jakoukoli další garnituru.
Pokud Sanduová vyhraje prezidentské volby, bude to klíčové hlavně proto, aby se tak v důsledku jejích pokračujících reforem stalo co nejrychleji. Pro Západ je to znamení, že je pořád tím prestižním klubem. Nemusíme si dělat iluze, že se do něho vstupuje nezištně a výhradně díky vznešenému idealismu, ale na tom nezáleží. V kapitalismu nic zadarmo není, ani svoboda. Za občanskou svobodu se platí. Platí se za ni ochotou nebýt vazaly či otroky. To není pro každého cena levná a je to třeba mít na paměti.
Zdroj: Forum24
