Rusko si zvyká strašit Evropu ze vzduchu a sever je jen začátek
Ruský přelet strategických bombardérů Tu-95MS nad neutrálními vodami Barentsova a Norského moře by bylo pohodlné odsunout na okraj pozornosti jako další rutinní manévr v době zvýšeného napětí. Právě takové zjednodušení je ale součástí problému. Moskva dnes neusiluje o jednorázový efekt, ale o dlouhodobou změnu vnímání bezpečnostních hrozeb v Evropě. Zastrašování ze vzduchu se má stát běžnou kulisou, na kterou si společnost i politické elity zvyknou.
Strategické bombardéry nejsou náhodným symbolem. Tu-95MS patří mezi klíčové nosiče střel s dlouhým doletem, které Rusko používá i při útocích na Ukrajinu. Jejich přítomnost nad severními moři proto nemá jen technický, ale především psychologický rozměr. Každý takový let nutí státy NATO reagovat, zvyšovat pohotovost a alokovat další prostředky na obranu vzdušného prostoru. Výsledkem je trvalý tlak na alianční zdroje bez nutnosti otevřeného konfliktu.
Sever Evropy hraje v této strategii zvláštní roli. Arktický prostor a severní Atlantik nejsou jen geografickou periferií, ale páteří propojení mezi Evropou a Severní Amerikou. Právě tudy vedou klíčové dopravní a komunikační trasy, na nichž stojí schopnost NATO rychle reagovat na krize. Každá demonstrace ruské vojenské přítomnosti v této oblasti proto zvyšuje nejistotu ohledně spolehlivosti a bezpečnosti celého systému.
Jednou z nejvážnějších hrozeb není samotný přelet bombardérů, ale riziko, které s sebou nese jejich časté nasazování. V prostředí vysokého napětí roste pravděpodobnost chyb, technických selhání či špatné interpretace manévrů. Incident, který by byl za jiných okolností řešitelný diplomaticky, může v dnešní atmosféře eskalovat mnohem rychleji. Tato „šedá zóna“ mezi mírem a konfliktem je pro Evropu mimořádně nebezpečná.
Z českého pohledu je podstatné, že Moskva tímto přístupem maže rozdíly mezi jednotlivými částmi kontinentu. Zatímco dříve se hrozby soustředily na východní hranici NATO, dnes Rusko ukazuje, že dokáže vytvářet tlak současně na severu, východě i v dalších citlivých oblastech. To má přímý dopad i na střední Evropu, která se z pohledu bezpečnostního plánování nemůže považovat za „zadní linii“.
Významným prvkem celé strategie je také práce s veřejným míněním. Opakované zprávy o ruských letech mají vést k otupění pozornosti a snížení citlivosti společnosti na bezpečnostní rizika. Pokud se vojenské zastrašování stane normou, klesá ochota reagovat včas a rozhodně. Právě tato psychologická únava je jedním z cílů Kremlu, který počítá s tím, že demokratické společnosti mají omezenou kapacitu dlouhodobě udržovat vysokou míru ostražitosti.
Nelze přitom oddělovat severní manévry od války proti Ukrajině. Konflikt na východě Evropy není izolovaným bojištěm, ale součástí širšího tlaku na celý evropský bezpečnostní prostor. Ukrajina dnes váže značnou část ruských vojenských kapacit a tím omezuje možnosti Moskvy eskalovat jinde. Podpora Ukrajiny v oblasti protivzdušné obrany a dalších schopností tak snižuje rizika nejen na východě, ale i na severu kontinentu.
Pro Českou republiku z toho plyne jasné poučení. Bezpečnost Evropy nelze dělit na vzdálené a blízké hrozby. Ruské bombardéry nad severními moři nejsou problémem pouze Skandinávie, ale signálem, že Moskva testuje hranice trpělivosti a soudržnosti Západu. Odpovědí nemůže být pasivní přihlížení ani snaha „zůstat stranou“, ale důsledná spolupráce se spojenci a schopnost číst varovné signály včas.
Pokud si Evropa na letecké zastrašování zvykne, riskuje, že jednoho dne přehlédne moment, kdy se demonstrace síly změní ve skutečnou hrozbu. A právě proto je sever jen začátkem, nikoli okrajem bezpečnostní debaty.
Autor: Peter Jelen
