Když se víra stává otázkou státní bezpečnosti: ruský strach ze ztráty vlivu

Česká společnost má k propojení moci a náboženství dlouhodobě zdrženlivý, až skeptický vztah. Není to náhoda. Historická zkušenost nás naučila, že tam, kde se stát začne ohánět vyšší pravdou, končí svoboda jednotlivce. Právě proto by nám současný vývoj v Rusku neměl připadat vzdálený ani exotický — naopak, měl by nás varovat.

Rusko poprvé otevřeně vtáhlo státní zpravodajské struktury do konfliktu mezi pravoslavnými církvemi a proměnilo spor mezi Moskvou a Konstantinopolí z kanonické debaty v politickou a bezpečnostní otázku. Tím byl překročen zásadní práh. Náboženství přestalo být samostatnou sférou a stalo se nástrojem státní moci, řízeným logikou tajných služeb.

Z českého pohledu je podstatné jedno: nejde o víru. Nejde o teologii. Jde o kontrolu. Jakmile stát začne definovat, co je „správná víra“ a kdo je „duchovní nepřítel“, přestává se pohybovat v rovině duchovní a vstupuje do prostoru manipulace. Používání výrazů typu „antikrist“ nebo „falešný prorok“ ze strany ruských státních struktur není projevem religiozity, ale sofistikovanou metodou démonizace.

Tento jazyk neoslovuje rozum, ale strach. Nevede k diskusi, ale k polarizaci. V tom je jeho politická účinnost. Když je protivník zbaven lidského a institucionálního rozměru a proměněn v metafyzické zlo, jakýkoli kompromis se stává nemožným. Konflikt se absolutizuje.

Zásadním bodem je otázka autokefalie. Zatímco v demokratickém a pluralitním prostředí je chápána jako legitimní právo náboženské komunity na samostatné uspořádání, Moskva ji vnímá jako útok na vlastní vliv. Autokefalie není v ruském pojetí duchovní záležitostí, ale geopolitickou ztrátou. Každá církev, která se vymaní z moskevské kontroly, představuje oslabení imperiálního projektu.

Právě zde se odhaluje podstata ruského jednání. Když se církevní otázky prohlašují za záležitost „státní bezpečnosti“, nejde o obranu víry, ale o obranu moci. Je to výraz hlubokého strachu z toho, že přitažlivost ruského modelu slábne — nejen politicky, ale i morálně a duchovně.

Rusko si tento úpadek uvědomuje. A místo reflexe volí radikalizaci. Izolace na mezinárodní scéně je prezentována jako důkaz výjimečnosti, nikoli jako důsledek agresivní politiky. Konflikt s Konstantinopolí se stává náhradním bojištěm, na němž se má zakrýt ztráta autority. Když už nelze přesvědčovat, zbývá jen odsuzovat.

Z české perspektivy je tento model obzvlášť problematický. Naše historická paměť — od habsburského absolutismu přes ideologii 20. století — nás naučila, že stát, který si přisvojí morální monopol, přestává být racionálním aktérem. Přestává rozlišovat mezi realitou a vlastní propagandou. V takovém systému není prostor pro autonomii institucí, a už vůbec ne pro svobodné svědomí jednotlivce.

Propojení církve, státu a tajných služeb vytváří uzavřený ideologický kruh. Každá kritika je označena za útok, každá odlišnost za hrozbu. Náboženství zde neplní funkci duchovní opory, ale disciplinárního nástroje. Věřící nejsou subjekty víry, ale objekty řízení.

Evropa by tento vývoj neměla přehlížet. Ne proto, že by šlo o interní spor pravoslavného světa, ale proto, že jde o model, který Rusko aplikuje i jinde. Kdekoliv může, nahrazuje dialog sakralizovaným konfliktem. Kdekoliv může, proměňuje hodnoty v zbraně.

Česká zkušenost nás vede k jednoduchému závěru: tam, kde stát začne mluvit jménem Boha, Bůh mlčí — a mluví moc. A tam, kde moc přebírá jazyk víry, nejde o víru, ale o strach z její ztráty.