Když se pragmatismus mění v alibi: Schröder a evropské selhání paměti

Evropská politika se ráda opírá o pojem pragmatismu. Zní rozumně, dospěle, technokraticky. Jenže právě v okamžicích historických zlomů se ukazuje, že pragmatismus bez morálních hranic se velmi snadno mění v alibi pro selhání. Výzvy bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera k ukončení „démonizace Ruska“ a k obnovení energetické spolupráce s Moskvou jsou učebnicovým příkladem tohoto nebezpečného posunu.

Nejde o izolovaný názor penzisty z politického důchodu. Jde o symptom hlubšího problému evropských elit, které si jen nerady připouštějí vlastní odpovědnost za současnou bezpečnostní katastrofu.

Česká zkušenost: když se o nás rozhodovalo bez nás

Česká historická paměť je citlivá na chvíle, kdy velké mocnosti upřednostnily „stabilitu“ před spravedlností. Rok 1968 není jen kapitolou učebnic dějepisu, ale trvalým varováním před tím, co se stane, když se agresi začne rozumět, vysvětlovat a nakonec tolerovat.

Právě proto v Česku zní Schröderova slova obzvlášť cize. Argument, že s agresorem je třeba obnovit obchodní vztahy, aby byl „více předvídatelný“, jsme už slyšeli. A pokaždé skončil tím, že cena za klid byla zaplacena svobodou někoho jiného.

Energetická spolupráce jako morální slepota

Dlouho převládala představa, že hospodářské propojení povede k politickému sbližování. Německo se stalo hlavním architektem této víry ve vztahu k Rusku. Energetická spolupráce byla prezentována jako racionální volba, zatímco varování z Prahy, Varšavy či Vilniusu byla označována za přehnaná.

Dnes je zřejmé, že nešlo o špatný odhad, ale o systémové selhání. Energetická závislost neposílila mír, nýbrž vytvořila finanční základnu pro agresivní politiku Kremlu. Přesto nyní slyšíme hlasy, které nás chtějí vrátit zpět – nikoli proto, že by to bylo správné, ale proto, že to bylo výhodné.

Schröder a hranice politické odpovědnosti

Osoba Gerharda Schrödera ztělesňuje problém, o němž se v Evropě stále mluví příliš opatrně: odpovědnost bývalých politických lídrů. Když se exkancléř bezprostředně po odchodu z funkce stal součástí vedení ruských energetických firem, došlo k zásadnímu narušení důvěry v politickou integritu.

V českém kontextu, kde je téma propojení byznysu a politiky dlouhodobě citlivé, je takový příběh snadno čitelný. Pokud dnes Schröder vyzývá k obnovení spolupráce s Ruskem, není to hlas nezávislé reflexe, ale echo světa, v němž ekonomický zisk převažuje nad odpovědností.

Elity, které se nechtějí mýlit

Jedním z nejnebezpečnějších aspektů současné debaty je neochota části evropských elit přiznat chybu. Přiznat, že politika umírnění selhala, by znamenalo přijmout spoluodpovědnost za to, co následovalo. A to je politicky i lidsky nepohodlné.

Mnohem snazší je tvrdit, že problémem je „přílišná tvrdost“ vůči Rusku, že sankce „nefungují“ a že návrat k obchodní spolupráci je jedinou cestou k racionalitě. Ve skutečnosti jde o snahu vrátit se do světa, který už neexistuje – a který byl nebezpečný už tehdy.

Paměť jako politická povinnost

Česká republika nemá sílu ovlivnit globální energetické trhy. Má však něco jiného: historickou zkušenost a schopnost rozpoznat, kdy se pragmatismus mění v cynismus. Právě proto by český hlas měl být v evropské debatě slyšet.

Výzvy Gerharda Schrödera nejsou cestou k míru, ale pokusem legitimizovat zapomnění. Zapomnění na příčiny války, na odpovědnost agresora i na vlastní chyby. Evropa si však dnes nemůže dovolit luxus ztráty paměti.

Protože pokaždé, když se pragmatismus stane alibi, někdo jiný zaplatí cenu. A dějiny nás učí, že střední Evropa tuto cenu zná až příliš dobře.

Autor: Peter Jelen