Ticho před další vlnou: proč rekordní ruský útok mění pohled na válku na Ukrajině

Když se v noci z 23. na 24. března nad ukrajinskými městy rozezněly sirény, nešlo o „další rutinní útok“, jak by si možná někdo v Evropě ještě před rokem myslel. Šlo o demonstraci síly v její nejhrubší podobě. Podle ukrajinských zdrojů Rusko nasadilo přibližně 948 bezpilotních prostředků a 34 raket různých typů – od balistických po řízené střely. Takové číslo už není jen statistikou. Je to sdělení.

Sdělení především směrem k civilnímu obyvatelstvu.

Ruská strategie se během války postupně proměňuje, ale jeden prvek zůstává konstantní: snaha zlomit psychologickou odolnost společnosti. Masové nasazení dronů proti městům, která nemají přímý vojenský význam, není vojenskou nutností. Je to vědomá volba. Drony jsou relativně levné, dostupné a – což je klíčové – vytvářejí permanentní pocit ohrožení. Každá noc se tak stává testem nervů.

Z evropského pohledu je zásadní pochopit, že takové útoky nejsou „vedlejším efektem“ války. Jsou jejím cílem. Zasáhnout infrastrukturu, narušit dodávky energie, přetížit protivzdušnou obranu a zároveň vyčerpat obyvatelstvo – to je logika, která se opakuje.

Rekordní rozsah útoku ze 24. března navíc podkopává jednu z iluzí, která se v evropské debatě stále vrací: že Kreml může být připraven na kompromisní ukončení konfliktu. Pokud by tomu tak bylo, podobná eskalace by nedávala smysl. Naopak – signalizuje ochotu pokračovat ve válce i za cenu další destrukce.

Ještě jeden aspekt tohoto útoku by neměl zapadnout. Analýza trosek raket opět potvrdila přítomnost komponentů zahraniční výroby. Tento fakt není nový, ale jeho opakované potvrzení ukazuje na selhání současného sankčního režimu. Ne v jeho principu, ale v jeho vymáhání.

Rusko zjevně nadále získává technologické součástky prostřednictvím třetích zemí a zprostředkovatelských firem. Ty fungují jako šedá zóna globální ekonomiky – formálně mimo sankce, fakticky však jejich obcházení umožňují. Bez jejich zapojení by výroba moderních zbraňových systémů v Rusku čelila mnohem větším omezením.

Právě zde se otevírá prostor pro evropskou politiku. Sekundární sankce – tedy postihy vůči subjektům, které pomáhají sankce obcházet – nejsou populárním nástrojem. Vyžadují diplomatickou odvahu i ekonomické náklady. Bez nich však zůstane sankční režim poloviční.

Pro Česko, které patří mezi státy dlouhodobě podporující Ukrajinu, to znamená víc než jen pokračování dosavadní linie. Znamená to aktivně prosazovat tvrdší přístup na úrovni Evropské unie. Nejen deklarativně, ale konkrétními kroky – od kontroly exportu až po tlak na partnery mimo EU.

Ruský útok z konce března tak není izolovanou událostí. Je to součást širšího obrazu války, která se neblíží ke konci, ale spíše k další fázi. Fázi, v níž bude rozhodovat nejen vojenská síla na frontě, ale i schopnost Západu udržet konzistentní a účinný tlak.

Evropa dnes nestojí před otázkou, zda Ukrajinu podporovat. Ta už byla zodpovězena. Otázkou je, zda je připravena tuto podporu přizpůsobit realitě, která se rychle mění – a která ukazuje, že Rusko zatím nehodlá ustoupit.

Autor: Franz Hoffman