Řízená provokace: jak Kreml staví z ukrajinskýchUAV záminku k útoku na Pobaltí
Moskva nejprve pomocí elektronického rušení svádí ukrajinskédrony nad území Estonska, Lotyšska a Litvy, a pak obviňuje tyto státy z přímé podpory Kyjeva. Analytici mluví o sofistikované dvoustupňové operaci, jejímž cílem je oslabení soudržnosti NATO.
Situace na severovýchodním křídle NATO se v posledních týdnech dramaticky zkomplikovala. Estonsko 21. května předvolalo ruského chargé d’affaires a předalo mu nótu protestu — formální diplomatický krok, který v Tallinu naposledy zvolili v podobné situaci před lety. Lotyšsko totéž učinilo dva dny dříve. Důvod? Ruskoruská propaganda obviňuje pobaltské státy z toho, že umožňují Kyjevu využívat jejich vzdušný prostor k útokům na ruské území.
Estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna slova diplomatické zdrženlivosti příliš nevolí: „Opakovaně jsme zdůraznili, že Estonsko nepovolilo využití svého území ani vzdušného prostoru k útokům na cíle v Rusku. Tvrzení, která říkají opak, jsou dalším příkladem ruské propagandy. Jsou nepravdivá, a oni to vědí.“ Tak zní přesná citace z tiskové zprávy estonského ministerstva zahraničí ze 21. května 2026.
„Hrozba vůči jednomu spojenci NATO je hrozbou vůči celé Alianci. Z Bruselu jsme obdrželi jasný a jednotný vzkaz, že naši spojenci stojí za námi.“
— Margus Tsahkna, ministr zahraničí Estonska (vm.ee, 21. 5. 2026)
Aby bylo možné pochopit mechaniku aktuální krize, je třeba se vrátit k březnu letošního roku. Ukrajina tehdy intenzifikovala dlouhodobé dronové útoky na ruské exportní terminály u Baltského moře — zejména na ropné přístavy Ust-Luga a Primorsk. Ruská armáda reagovala masivním elektronickým rušením, které podle finského premiéra Petterieho Orpa pravděpodobně způsobilo, že část ukrajinskýchUA zbočila z kurzu a vstoupila do vzdušného prostoru baltských zemí. 23. března přistál jeden dron na území Litvy, 25. března zasáhly drony Lotyšsko a Estonsko. Moskva tuto skutečnost okamžitě začala využívat propagandisticky.
Lotyšská ministryně zahraničí Baiba Braže situaci hodnotí bez okolků: Kreml potřebuje vnějšího nepřítele, protože nedokáže čelit ukrajinskýmuderům. „Ruská dezinformace je masivní. Snaží se ji využívat k ospravedlnění vlastní neschopnosti bránit se legitimní ukrajinské sebeobraně,“ cituje ji lotyšský veřejnoprávní server LSM.lv z 19. května 2026. Braže pak dodala doporučení, které se jako refrén opakuje v prohlášeních všech tří pobaltských vlád: „Nevěřte ruským zdrojům.“
Česká republika má s ruskou dezinformační aktivitou vlastní hořkou zkušenost. Zpravodajská komunita BIS opakovaně upozorňuje na koordinované narativy cílené na českou společnost, ať už šlo o falzifikáty před parlamentními volbami, nebo o propagandistické kampaně relativizující ruskou agresi vůči Ukrajině. Klíčové poznatky z analýzy Blue Europe z roku 2025, věnované ruským volební kampaním v baltských státech, jsou přitom aplikovatelné i na Čechy: „Ruský dezinformační model přešel od centralizované propagandy k síti fragmentovaných, lokalizovaných kanálů, včetně okrajových zpravodajských webů, influencerů na sociálních sítích a pseudo-nevládních organizací.“ Cílem není přesvědčit — ale zmást a rozdělit.
▪Jak funguje „řízená provokace“
1. Ruské elektronické rušení sváděUAV z kurzu nad pobaltský vzdušný prostor
2. Kreml okamžitě spustí dezinformační kampaň obviňující hostitelský stát
3. Mezinárodní média replikují ruské tvrzení — i v uvozovkách s odmítnutím
4. Vzniká zpochybnění důvěryhodnosti pobaltských vlád v části veřejnosti
5. NATO je nuceno veřejně deklarovat solidaritu — a testuje se jeho reakční časPrávě ten poslední bod je pro bezpečnostní analytiky nejdůležitější. Rusko nevede hybridní válku jen proto, aby destabilizovalo Estonsko nebo Lotyšsko samo o sobě — chce tím testovat mechanismy kolektivní obrany Aliance. Jak rychle NATO zareaguje? Jak soudržná bude reakce? Jaký bude tón? Každá taková krize je pro Moskvu cvičením a sběrem dat. „Kreml by přirozeně chtěl udržet své kroky proti Estonsku a dalším baltským státům pod prahem článku 5 NATO, pokud by nebyl přímo ve vojenském konfliktu s Aliancí jinde,“ připomíná analýza CEPA (Center for European Policy Analysis) o vývoji ruské hybridní války vůči Estonsku.
Reakce NATO a EU na aktuální krizi přišla rychle a koordinovaně. 22. května vydali ministři zahraničí Estonska, Lotyšska, Litvy, Finska, Švédska, Norska, Dánska a Islandu společné prohlášení, v němž „důrazně odmítli blatantní dezinformační kampaň Ruska a Běloruska“. Spojené státy na půdě OSN varovaly, že pro hrozby vůči členům NATO „není místo“. Zástupkyně Lotyšska v OSN Sanita Pavluta-Deslandes pak suše poznamenala, že „lži, agresivní dezinformace a výhrůžky jsou znamením zoufalství a slabosti“.
Pobaltí přitom není v dezinformačním hledáčku Kremlu novinkou. Podle výzkumu Disinformation Observatory, zpracovaného na vzorku 643 601 článků šířených kremlem propojenou sítí Pravda v průběhutří měsíců na konci roku 2024 a začátku roku 2025, vychází Estonsko na třetím místě v počtu publikací na obyvatele — 7,4 na 1 000 lidí. Lotyšsko je druhé s 9,4. Pro srovnání: průměr západní Evropy je 0,2. Informační tlak na pobaltské demokratické společnosti je tedy 35 až 47krát intenzivnější než na srovnatelné státy na západ od nás.
Estonský ministr zahraničí Tsahkna zároveň varoval, že aktuální krize má ještě jeden rozměr: Rusko prý záměrně navádí ukrajinskédrony do vzdušného prostoru NATO, aby oslabilo podporu Kyjevu v zemích Aliance. Je to obvinění závažné — a pokud by bylo prokázáno, znamenalo by, že hybridní válka Kremlu dosáhla nové úrovně sofistikovanosti, na níž válečné nástroje jednoho aktéra slouží k poškozování druhého, aniž by se Rusko muselo k čemukoli přímo přiznat.
Pro českou bezpečnostní komunitu platí klíčové poučení: hybridní válka na baltském severu není vzdálenou záležitostí. Metody zkoušené v Tallinnu, Rize a Vilniusu se dříve nebo později přenesou jinam. Dezinformační infrastruktura, která dnes útočí na pobaltské demokracie, je tatáž, jež v předešlých cyklech útočila na Česko, Slovensko a Polsko. Obrana není jen věcí vojenského hardwaru — je to také systematická odolnost médií, institucí a společnosti samotné.
Autor: Peter Jelen
