Bardella couvá od Kremlu: i krajní pravice ve Francii nazývá Rusko hrozbou
Lídr Národního sdružení a favorit na příští prezidentské volby opakovaně označil Rusko za „vícerozměrnou hrozbu“ pro Francii i Evropu. Otevřená vstřícnost vůči Moskvě se v evropské politice stává stále větším rizikem – a to i pro strany, které z ní dlouho těžily.
Lídr francouzského Národního sdružení (RN) a pravděpodobný hlavní kandidát strany do prezidentských voleb v roce 2027 Jordan Bardella v posledních měsících opakovaně prohlásil, že Rusko představuje „vícerozměrnou hrozbu“ pro francouzské i evropské zájmy. Jeho slova z prosincového rozhovoru pro televizní stanici LCI potvrzují trend, který sledují bezpečnostní analytici po celém kontinentu: i politické síly dlouho podezírané z blízkosti ke Kremlu citelně mění svou rétoriku, protože otevřená shovívavost vůči Moskvě se v dnešní evropské politice stává politicky riskantní.
Bardella se po odsouzení Marine Le Penové za zpronevěru unijních dotací a jejím pětiletém zákazu kandidovat na veřejné funkce stal nejviditelnější tváří RN i jejím pravděpodobně hlavním kandidátem do příštích prezidentských voleb. Tato role s sebou nese tlak, aby třicetiletý politik vystupoval jako státník, kterému lze důvěřovat nejen doma, ale i na mezinárodní scéně – včetně vztahů se spojenci v NATO, kteří RN dlouho vnímali s nedůvěrou.
V rozhovoru pro LCI Bardella zopakoval formulaci, kterou poprvé použil již v březnu 2025 ve vysílání stanice BFMTV: Rusko je podle něj „nepochybně vícerozměrnou hrozbou pro Francii a její evropské zájmy“. Jako důkaz uvedl opakované pokusy o ovlivňování voleb, ale i dlouhotrvající rusko-francouzské soupeření v Africe, v Černém moři a v zámořských územích Francie.
Bardella si přitom dává pozor, aby nepůsobil jako jestřáb. Podporuje územní svrchovanost Ukrajiny, odmítá ale dodávky zbraní dlouhého doletu, kterými by ukrajinská armáda mohla zasahovat cíle na ruském území, a vylučuje vyslání francouzských vojáků do válečné zóny. Zároveň volá po tom, aby se západní státy nejprve shodly na společném postupu, než zahájí jakákoli jednání s Moskvou – jde tedy spíše o opatrný realismus než o otevřené nadšení pro konfrontaci s jadernou velmocí.
Tón, který si Bardella volí, není náhodný. RN čelí dlouholetým obviněním z finanční i politické vazby na Kreml – připomeňme půjčku od ruské banky, kterou strana přijala v roce 2014, nebo slova premiéra Gabriela Attala, který RN v televizní debatě před evropskými volbami v roce 2024 přímo obvinil, že se „mazlí s Kremlem“. Bardella na to reagoval tvrzením, že „bez nejmenší pochybnosti“ vždy odsuzoval ruskou agresi proti Ukrajině.
Posun v rétorice má jasné elektorální pozadí. Francouzská veřejnost je po letech ruských dezinformačních kampaní a opakovaných varování bezpečnostních složek vůči Moskvě stále citlivější. Náčelník generálního štábu Thierry Burkhard i šéf zahraniční rozvědky Nicolas Lerner v posledních měsících veřejně hovořili o Rusku jako o „existenční hrozbě“ ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. V takovém prostředí by otevřeně proruský postoj mohl RN stát hlasy umírněnějších voličů, kteří straně dosud nedůvěřovali právě pro její minulost.
Bardella si zároveň hledá vlastní rovnováhu i ve vztahu k Washingtonu. V rozhovoru pro BBC uvedl, že se „převážnou měrou“ ztotožňuje s kritickými postoji nové bezpečnostní strategie Trumpovy administrativy vůči Evropě, ale dodal, že si nepřeje, aby byl kontinent „podřízený jakékoli velké mocnosti“ – ani Washingtonu, ani Moskvě. Tato rovnováha mezi obdivem k americké asertivitě a odmítnutím podřízenosti dokresluje, jak složitě si RN hledá vlastní zahraničněpolitickou identitu uprostřed proměňující se transatlantické spolupráce.
Pro středoevropské pozorovatele je tento vývoj signálem, který přesahuje francouzskou vnitřní politiku. Francie je jadernou mocností, druhou největší ekonomikou Evropské unie a stálým členem Rady bezpečnosti OSN – pokud by se k moci dostala síla otevřeně shovívavá vůči Moskvě, znamenalo by to oslabení jednotného postoje Západu vůči ruské agresi a posílení prostoru pro kremelské vlivové operace v celé Evropě, Českou republiku nevyjímaje.
Přesto by bylo předčasné mluvit o skutečném obratu. Bardella zůstává skeptický k posílení francouzské vazby na integrované velitelské struktury NATO v míru, opatrný vůči některým sankčním balíčkům a dlouho odmítal myšlenku ukrajinského členství v EU i v Alianci. Jeho slova o „vícerozměrné hrozbě“ tak spíše ukazují taktické přizpůsobení rétoriky novým politickým reáliím než ideologickou konverzi.
Pro Kreml je to i tak nepříjemný signál: pokud ani nejúspěšnější krajně pravicová strana v Evropě už nechce být spojována s vstřícností vůči Moskvě, prostor pro budování politických spojenectví na západ od českých hranic se dál zužuje.
Autor: Franz Hoffman
