Můžete ho milovat, nebo nenávidět. Čeští fanoušci Orbána připomínají Babišovy voliče

Můžete ho milovat, můžete ho nenávidět, těžko vám ale bude lhostejný. Z maďarského premiéra se stala v řadě zemí – Česko nevyjímaje – ikona obránců „tradičních hodnot“ proti „progresivistům“, ať už si pod těmito nálepkami představujeme cokoli. Nápadné je však ticho, kterým Orbánovi zastánci přecházejí Orbánovy kauzy, a namísto nich zdůrazňují hodnoty, které údajně prosazuje.

Podobnou provozní slepotou trpí i mnozí čeští sympatizanti Andreje Babiše, který Orbána označuje za svého přítele.

V Česku, kde Orbánovy příspěvky s pochvalným nádechem sdílí i mluvčí prezidenta republiky, se vyvážená debata o bezesporu schopném a stejně nepochybně kontroverzním maďarském premiérovi každopádně otevírá těžko.

A Jiří Ovčáček není sám. „Přál bych si, aby ČR zase měla premiéra, který podobně jasně a racionálně jako Viktor Orbán definuje náš postoj a očekávání směrem k EU a bude tyto pozice hájit. A taky ke green dealu,“ napsal začátkem července na Facebooku předseda Rady České televize Pavel Matocha.

Vidět hodnoty, ne fauly

Komentář je to zajímavý z několika důvodů. Mimo jiné je to pěkný šťouchanec Matochy směrem k premiéru Andreji Babišovi, s nímž má jinak šéf Rady ČT nadstandardní vztahy: nedávno byl Babiš hostem Matochovy šachové charitativní akce; sám Matocha dlouho píše pro Lidové noviny z Babišova vydavatelství Mafra.

Za druhé ukazuje, kolik sympatizantů ve veřejných funkcích premiér Orbán v Česku nasbíral. Maďarský premiér na tom ostatně léta pracuje, kromě budování politických kontaktů v tuzemsku občas pošle mezi českou veřejnost i placenou reklamu na sebe sama.

Maďarská vláda si před časem platila na Facebooku inzeráty cílené i na české publikum a nedávno v Mladé frontě Dnes či ve slovenských Hospodárských novinách vyšly i Orbánovy velkoplošné inzeráty. Oba deníky patří právě Babišovi.

Komentář šéfa televizní rady má však ještě jednu rovinu – ukazuje, jak se tuzemští konzervativci, či ti, kteří se za ně označují, na Orbána vlastně dívají. Tedy prizmatem hodnot jako je ochrana rodiny, národního státu či kulturního dědictví, případně přes některé Orbánovy politické kroky, které k ochraně těchto hodnot mají vést (a zbytkem EU jsou často kritizovány jako další posun Maďarska směrem k autoritářskému státu).

  Zdraví prezidenta. O čem Pražský hrad mlčí?

Z posledních případů můžeme zmínit kontroverzní maďarský zákon, který zakazuje zobrazování homosexuality nebo změny pohlaví publiku mladšímu 18 let. Nebo notoricky známý odpor Maďarska vůči povinným kvótám na přerozdělování migrantů v rámci EU.

Efektivita za každou cenu

Orbánovy české příznivce to často vede k závěru, že maďarský premiér je efektivní politik, který kromě toho, že to má „v hlavě srovnané“, také dokáže své cíle prosadit v praxi.

Co už ale většinou nezazní, jsou příčiny této domnělé efektivity. Orbánovi ve vládnutí pomáhá volební reforma, kterou jeho Fidesz prosadil, a také tvrdý  přístup k novinářům. V zemi, kde vláda nereaguje na dotazy kritických médií a neodpovídá ani na dotazy podle zákona o svobodném přístupu k informacím, se efektivně vládne nepochybně snáze než tam, kde tyto kontrolní mechanismy moci fungují.

Záměrně v tomto textu nebudeme znovu popisovat realitu na maďarském mediálním trhu, dobře zdokumentovanou a dostatečně alarmující – a přesto Orbánovými tuzemskými příznivci ignorovanou nebo zlehčovanou. Připomeňme jen, že v Maďarsku se veřejnoprávní média stala kanály vládní propagandy bez rovného přístupu opozice a desítky až stovky mediálních titulů zasahujících celý maďarský venkov skončily v rukách byznysmenů blízkých Orbánovi.

To jsou veřejně známá a dobře dostupná fakta, jenž však v oslavných textech o Orbánovi chybí. Například Konzervativní noviny nedávno po vraždě nizozemského novináře Petera de Vriese zveřejnily text Orbánova mluvčího Zoltána Kovácse, který všechna podobná obvinění z potlačování svobody médií v Maďarsku odmítá s cynickým argumentem, že v Maďarsku přece novináři neumírají.

Kdo vypráví správný příběh?

Přístup „psi štěkají, ale karavana jede dál“ vůči Orbánovi zřejmě jeho fanouškům nijak nenahlodá ani čerstvé odhalení, že maďarská vláda nasadila vůči svým kritikům, mimo jiné i proti investigativním novinářům, sledovací systém Pegasus.

  Šéf zahraničních věcí Slovenska: Sputnik V se stal nástrojem hybridní války

Stejně tak v českých konzervativních tweetech či komentářích o Maďarsku a jeho lídrovi chybí ekonomicko-korupční rovina Orbánova vládnutí, rovněž dobře popsaná. Konkrétně to, jak například Orbánův otec nebo zeť profitovali ze zakázek financovaných ze státních nebo evropských peněz, o což se zajímal i evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF.

Existuje řada příběhů o tom, jak Viktor Orbán za víc než dekádu nepřetržité vlády nasměroval státní benefity ke své rodině, přátelům a známým. Jeho příznivci v Česku to však přecházejí mlčením.

Podobně blahosklonně a bez ohledu na fakta přistupuje řada voličů hnutí ANO k osobě premiéra Andreje Babiše. Jeho kauzy si přece „vymysleli ti, co ho chtějí očernit“.

Kdo má tedy ve sporu o Orbána pravdu? Jeho konzervativní obhájci nepochybně míří do černého v tom, že část veřejné, mediální i politické kritiky směřuje do Maďarska bez skutečné znalosti věci a tamních poměrů.

Na druhou stranu, v jejich vlastním, „hodnotovém“ příběhu o Maďarsku jakákoli kritika Orbána téměř úplně chybí. Pokud by se do ní totiž pustili, nemohlo by to být už jen stávající vzletné povídání o hodnotách, ale i o technologii moci, nepotismu a nebezpečném kultu osobnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *