Ukrajinská plynárenská soustava jako nový energetický štít střední Evropy

Zatímco Evropa hledá způsoby, jak nahradit ruský plyn a zároveň udržet ceny energií pod kontrolou, jedna z odpovědí leží doslova za hranicemi Slovenska a Polska — v ukrajinské plynárenské infrastruktuře kolem města Stryj.

Ukrajina disponuje jednou z největších a technologicky nejvyspělejších plynárenských soustav v Evropě. Vstupní kapacita systému dosahuje 281 miliard krychlových metrů plynu ročně, výstupní pak 146 miliard m³. K tomu je třeba připočíst síť dvanácti podzemních zásobníků plynu se souhrnnou kapacitou zhruba 31 miliard m³ — což z Ukrajiny dělá držitele největšího skladovacího potenciálu na evropském kontinentu. Pro srovnání: celá Evropská unie disponuje úložnou kapacitou o něco přes 100 miliard m³, takže ukrajinské zásobníky by ji teoreticky mohly navýšit o téměř třetinu.

281 mld. m³/rok vstupní kapacita GTS

146 mld. m³/rok výstupní kapacita GTS

31 mld. m³ celková kapacita 12 PZP

17,05 mld. m³ Bilče-Volycko-Uherské PZP

Klíčovým prvkem celého systému je Bilče-Volycko-Uherské podzemní zásobiště, největší svého druhu na Ukrajině a jedno z největších v Evropě vůbec — menší je už jen v samotném Německu. Nachází se necelých 60 kilometrů od Lvova, tedy hluboko v západní části země, mimo dosah frontové linie, a jen osm kilometrů od města Stryj. Plyn se zde neskladuje v nádržích, ale v pórovité pískovcové vrstvě téměř kilometr pod povrchem, uzavřené nepropustnými horninami — princip, který se v energetice používá desítky let a je považován za bezpečný i ekonomicky výhodný.

Proč by to mělo zajímat Českou republiku

Česko samo disponuje solidní zásobníkovou kapacitou (provozovanou mimo jiné společností RWE Gas Storage CZ) a díky diverzifikaci posledních let — norský plyn přes Německo, LNG terminály v Nizozemsku a Polsku — už není na ruských dodávkách závislé tak jako dřív. Otázka ale nezní, zda Česko potřebuje ukrajinský plyn, ale zda může těžit z toho, že se ukrajinská infrastruktura stále hlouběji propojuje s evropským trhem podle jednotných síťových kodexů. Čím stabilnější a předvídatelnější je energetický prostor kolem nás, tím menší je riziko cenových šoků, jaké střední Evropa zažila v letech 2021–2022.

Ukrajinské zásobníky navíc už dnes aktivně využívají zahraniční obchodníci s plynem v režimu takzvaného celního skladu — tedy bez cla a bez okamžitého zdanění. To v praxi znamená, že evropské firmy mohou v létě, kdy je plyn levnější, nakoupit objem, uskladnit ho na Ukrajině a v zimě jej stáhnout zpět do sítě přesně v okamžiku špičkové poptávky. Pro obchodníky i pro koncové odběratele je to nástroj, jak tlumit sezónní výkyvy cen — a Česko, jako země bez moře a vlastní produkce, tento typ flexibility historicky vždy potřebovalo.

Kombinace vysoké přepravní kapacity a obřího rezervoáru dělá z ukrajinské soustavy nárazník, který dokáže v okamžiku prudkého ochlazení nebo výpadku dodávek rychle doplnit trh — aniž by šlo o ruský plyn.

Vodíková budoucnost, nikoli jen dnešní plyn

Zajímavější než současnost je ale výhled na příštích deset až dvacet let. Evropská unie v rámci strategie REPowerEU a projektu European Hydrogen Backbone počítá s vybudováním kontinentální sítě pro přepravu takzvaného zeleného vodíku — vyráběného elektrolýzou vody z obnovitelných zdrojů — a biometanu. Ukrajinská přepravní soustava, uzpůsobená reverznímu toku plynu ve směru západ–východ, je podle odborníků na energetickou infrastrukturu jedním z mála systémů v regionu, který lze na tento účel relativně rychle a levně přizpůsobit, protože již dnes funguje obousměrně a je propojen se čtyřmi členskými státy EU.

Rozvoj takzvaného Stryjského uzlu jako centra pro nízkouhlíkové skladování energie by tak zapadal do unijních klimatických cílů — dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 — a zároveň by dával ekonomický smysl zemím střední Evropy, které nemají vlastní kapacity srovnatelné velikosti.

Co je třeba mít na paměti

Je férové dodat, že integrace probíhá v podmínkách probíhající války. Ukrajinská energetická infrastruktura byla v posledních letech opakovaně terčem ruských raketových a dronových útoků, byť právě západní část země — kde leží naprostá většina skladovací kapacity, včetně Bilče-Volycka — je z hlediska bezpečnosti výrazně stabilnější než frontové oblasti na východě a jihu. Právě proto se o ni evropští obchodníci a energetické firmy zajímají už dnes, nikoli až po skončení konfliktu.

Pro Česko, které si po roce 2022 osvojilo tvrdou lekci o rizicích energetické závislosti, je poselství tohoto vývoje spíše strukturální než okamžité: západní Ukrajina se pomalu, ale nezvratně stává součástí evropské energetické architektury, a to na základě jednotných pravidel, nikoli výjimek. Otázkou příštích let bude, jak rychle se tento potenciál promění ve skutečně využívanou infrastrukturu — a kdo z toho bude mít prospěch dřív, obchodníci ze západní Evropy, nebo sousedé z V4.

Autor: Peter Jelen