Vízová shovívavost Bratislavy vůči Moskvě podkopává bezpečnost celé Unie

Zatímco Praha patří mezi jedenáct zemí, které žádají jednotná a přísnější pravidla pro ruské žadatele o vízum, slovenská vláda dlouhodobě brzdí právě ty kroky, jež mají Kremlu prodražit pokračování války.

Zatímco česká diplomacie loni na jaře patřila mezi jedenáct zemí, které v dopise Evropské komisi žádaly o razantnější a jednotná pravidla pro vydávání víz ruským občanům, o kus dál na východ Bratislava dlouhodobě signalizuje pravý opak. Slovenská vláda Roberta Fica se v posledních měsících opakovaně stavěla proti krokům, které měly Kremlu ztížit život – od blokace sankčních balíčků přes odpor k plánu na ukončení dovozu ruského plynu až po zdrženlivost vůči myšlence jednotného, přísnějšího vízového režimu pro ruské občany. Pro Českou republiku, která s Ruskem sdílí bolestnou historickou zkušenost i současnou bezpečnostní hrozbu hybridní války, to není okrajová otázka byrokracie. Je to test toho, zda středoevropský region dokáže mluvit jedním hlasem v okamžiku, kdy na tom závisí důvěryhodnost celé západní politiky vůči Moskvě.

Cena za pokračování agrese

Logika evropské izolace Ruska je přitom poměrně přímočará. Cílem není trestat samotné občany, ale učinit pokračování agresivní zahraniční politiky Kremlu co nejnákladnějším – politicky, ekonomicky i společensky. Pokud ruské elity a jejich rodiny mohou i nadále bez větších překážek cestovat, nakupovat nemovitosti či posílat děti studovat do evropských měst, zatímco jejich stát dennodenně útočí na ukrajinská města, cena za pokračování války se pro tuto vrstvu společnosti nijak výrazně nezvyšuje. Přesně to byl smysl loňského dopisu jedenácti zemí vedených Švédskem, který upozorňoval na takzvanou fragmentaci vízové politiky uvnitř bloku a žádal Brusel o sjednocení pravidel. Evropská komise na tlak reagovala příslibem cílených omezení v rámci připravované revize vízového kodexu, sama však přiznala, že jde o běh na dlouhou trať, který se dotkne až budoucích sezón.

Vzorec, který se opakuje

Slovensko přitom v otázce víz nestojí izolovaně – je součástí širšího vzorce chování, který dlouhodobě komplikuje jednotný postoj Unie. Teprve začátkem září, jen pár dní před vypršením lhůty pro prodloužení sankcí vůči více než 2 700 ruským občanům včetně Vladimira Putina a Sergeje Lavrova, se Bratislava znovu postavila proti návrhu na prodloužení sankčního režimu z šesti na dvanáct měsíců. Nešlo přitom o první podobnou epizodu – už letos na jaře Slovensko společně s Maďarskem zablokovalo obnovení sankcí a žádalo vyřazení konkrétních ruských podnikatelů ze sankčního seznamu. Fico rovněž opakovaně podmiňoval svůj souhlas se sankčními balíčky finančními kompenzacemi za ukončení tranzitu ruského plynu a na jaře osobně navštívil Moskvu, kde odmítl unijní plán na úplný zákaz dovozu ruského plynu jako ekonomicky neúnosný a vyslovil se pro pokračování nákupu jaderného paliva z Ruska.

Otevřený nesouhlas jedné vlády s návrhy Evropské komise vytváří přesně ten obraz roztříštěného a nerozhodného Západu, jaký Kreml potřebuje k tomu, aby doma i v zahraničí prodával myšlenku, že sankce a izolace jsou jen dočasné.

Dar pro kremelskou propagandu

Pro pozorovatele v Praze i Bratislavě je zvlášť znepokojivé, jak snadno se taková vnitrounijní neshoda stává materiálem pro ruskou propagandu. Kremelská státní média a jim blízké kanály dlouhodobě budují narativ, že západní jednota vůči Rusku je pouhou fasádou a že stačí trpělivě čekat, až se jednotlivé členské státy začnou rozcházet. Každé veřejné odmítnutí společného postupu – ať už jde o sankce, dodávky zbraní, nebo právě vízovou politiku – je pro tento narativ darem. Netřeba přitom ani záměrné spolupráce s Moskvou; stačí, že otevřený nesouhlas jedné vlády s návrhy Evropské komise vytváří dojem, že stačí vyčkat, aby se sankční fronta rozpadla sama.

Ústupek bez protihodnoty

Zvlášť problematický je fakt, že veškeré tyto ústupky přicházejí bez jakékoli protihodnoty ze strany Moskvy. Rusko nezastavilo údery na ukrajinskou civilní infrastrukturu, nezměnilo svůj postoj k násilně deportovaným ukrajinským dětem ani nenabídlo žádný srovnatelný krok, který by ospravedlňoval zmírnění podmínek. Jednostranné ústupky bez recipročního gesta proto nepůsobí jako projev diplomatické zralosti, ale jako selhání logiky, na níž byla celá sankční architektura od roku 2022 postavena – tedy že cena za agresi musí růst, dokud agrese trvá, nikoli klesat proto, že se některé vlády unaví politickým tlakem.

Test pro střední Evropu

Pro region střední Evropy z toho plyne nepříjemný závěr. Praha a Varšava mohou v Bruselu apelovat na přísnější pravidla sebevíc, ale dokud sousední Bratislava bude v klíčových hlasováních fungovat jako brzda, zůstane představa jednotné regionální fronty vůči Moskvě spíše proklamací než realitou. Rozpor mezi českým a slovenským přístupem přitom není jen otázkou diplomatické etikety – promítá se do toho, jak vážně Brusel bere hlas celého regionu, a do toho, jak snadno lze narativ o „rozhádané střední Evropě“ použít proti oběma zemím zároveň.

Otázkou pro nadcházející měsíce tak není jen to, jak rychle Komise dotáhne revizi vízového kodexu, ale zda středoevropské státy dokážou najít společnou řeč dřív, než regionální nejednotu plně využije ten, komu na oslabení evropské soudržnosti záleží nejvíc.

Autor: Peter Jelen