Války neznají jen bojující strany, ale také diváky, spolupachatele nebo pomocníky. Platí to i pro ruskou invazi na Ukrajinu. Jak vypadají postoje různých zemí po půl roce válčení? Postoj světa samozřejmě zásadně ovlivnil fakt, že Rusko nezvítězilo během pár dní, jak možná Putin plánoval.
Pak by možná věci vypadaly hodně jinak. Jenže Ukrajinci se ubránili, a státníci z různých částí zeměkoule museli zaujmout nějaké trvalejší stanovisko.
Už před válkou ruská propaganda, a její spolupracovníci v zahraničí, rádi zdůrazňovali rozdíl mezi „válkychtivými Anglosasy“ a prý „rozumnou Evropou“. Mysleli to sice trochu jinak, ale v jistém smyslu to byla pravda.
Zkouška Západu
Nejcharakterističtější to bylo a je ve Spojených státech, kde od počátku zaujali jasně proukrajinský postoj. Zároveň prezident Joe Biden dosud úspěšně balancoval na hranici aktivního, ale stále velmi nepřímého zapojení do války. Ať už v podobě dodávek techniky, nebo zpravodajskými informacemi.
To mohlo přispět k tomu, že ukrajinská armáda hned na počátku úspěšně likvidovala ruské kolony, a z rychlé války se stal táhlý konflikt. Současně nelze vyloučit, že parametry této války řídí i utajované dohody mezi Washingtonem a Moskvou, třeba ohledně nenasazení jaderných kapacit.
Anglosaskou rezolutnost pamětihodně projevoval i Boris Johnson. Podobné postoje ale zastávají i Kanaďané nebo Australané, kteří vidí v ruské invazi předobraz narůstajícího konfliktu se stále asertivnější Čínou, zdaleka nejen kvůli Tchaj-wanu.
Ani Evropa se ale neukázala být tak „rozumná“, jak si v Kremlu přáli, i když záleží na tom, o které zemi mluvíme. Nejrozhodnější je Polsko, ale jen v těsném závěsu Česká republika, někdy i Slovensko. Putinova válka značně přispěla k obnově středoevropské spolupráce.
Rozhodně protiruský postoj zaujalo Švédsko s Finskem, jejichž rozhodnutí ukončit éru neutrality a vstoupit do NATO se stane kapitolou v budoucích učebnicích evropských dějin.
Méně rozhodně se vyjadřovaly některé státy jižní nebo jihozápadní Evropy, o Macronových dlouhých telefonátech s Putinem by se zas daly psát sitkomy. A ještě jinak specifickými případy byly Srbsko, a zejména Maďarsko, jehož vláda dospěla k závěru, že jeho stát leží někde na ostrově v Pacifiku, a ukrajinská válka se ho netýká.
Evropa svou reakcí možná příjemně překvapila sama sebe, ale rozhodný okamžik teprve přijde v zimě, kdy se projeví naše závislost na ruské energii, Putin se proto bude snažit natáhnout válku aspoň do března. Jenže tato hra má více účastníků, a Rusko mezitím stále více upadá do závislosti na Číně.
Ti třetí
Čínská lidová republika od počátku zaujala politiku jakési „proruské neutrality“. Nikdy invazi jasně neodsoudila a pravděpodobně Moskvě nějak pomáhá, ale v zásadě se rozhodla stát stranou, a dívat se, jak se Západ a Rusko vzájemně vyčerpávají.
Čína ale nepochybně pečlivě sleduje vývoj a snaží se vzít si poučení z ruských chyb pro případ, že také vstoupí do ozbrojeného konfliktu. Zatím ale dává přednost tomu nedráždit Západ, který je nadále hlavním zdrojem technologií a odběratelem čínského exportu, zatímco Rusko tuto roli nemá šanci převzít.
Ke zklamání Západu se na stranu Ukrajiny nepřidala překvapivě velká část světa, od Latinské Ameriky, přes Afriku, arabský svět až po Indii a jihovýchodní Asii. Tito „nezúčastnění“ často nepovažují tento boj za svůj, nebo dokonce Rusko chápou jako zasloužilého bojovníka proti kolonialismu, a Ukrajinu jako americký nástroj. A počítají také s tím, že Amerika je na ústupu, a její místo zaujmou jiní hráči.
Je to vlastně paradox, ukrajinská válka je co do bojů velmi lokální konflikt, ale každý k němu musí zaujmout nějaký postoj, a už teď je zřejmé, že jeho výsledek bude definovat přinejmenším toto desetiletí. V tomto ohledu trvá válka relativně krátce, ale už se stačilo ukázat, kdo za čím stojí, a kdo za co stojí.
Autor: Jan Fingerland
